Měsíčňanka

Nanna

Nanna nikdy nevěděla jestli hvězdy více milovala nebo je nenáviděla. Někdy jí dodávali pocit, že není sama, ale někdy jí zase připomínali jak moc sama je. Avšak naději nikdy neztratila.

Dnes Nanna slavila devatenácté narozeniny, pozorovala hvězdy a přála si odcestovat. Toužila navštívit Zemi. A možná právě kvůli tomu nebyla stejná jako ostatní měsíční lidé.

Věřila, že jednou bude moct odcestovat na Zem a tam se, v záři měsíce, zamiluje tak silně, jak jen její srdce dokáže. Vždy byla osamělá. Měsíčňané si žijí své životy a okolí je nezajímá. Nikdo z nich nestál o to, navštívit Zemi. Zemšťané pro ně byli jako otroci, zaostalí ve všeobecném vývoji, odpad, který nemá právo žít po boku vznešených Měsíčňanů. Byli pochopitelně velmi pyšný národ. Ale Nanna nechtěla být jako oni. Byla jiná, protože měla něco, co nikdo jiný ne. Víru a naději. Věřila, že svůj osud dokáže změnit.

Nanna svoje rodiče měla ráda, ačkoliv je viděla jen zřídka. Mesíční lidé nebyli citliví, dokonce se říkalo, že nedokáží milovat. Věděla taky, že má spoustu bratrů a sester, ale ty neviděla nikdy. Přemýšlela nad tím jestli jsou lidé na Zemi stejní. Stejně bezcitní a chladní.

...

Nanna seděla na zemi zády opřená o dveře domu, kde sama bydlela už od svých patnácti let. Kolena si přitáhla až k bradě a rozplakala se. Zdálo se, že z jejích modrých očí vytékají krásně modré  nekonečné potůčky. Najednou uslyšela zvuk. Jakoby pořád někdo v ozvěně opakoval ,,Přeju si.. Přeju si.. Přeju si..".

,,Zase mám bludy." pomyslela si a zakroutila hlavou. Ten zvuk, ale nepřestával. Naopak pořád sílil. Nanna zavřela své blankytné oči a přikryla si uši rukama a doufala, že to přestane. Nepřestalo. Bylo to v její hlavě. Najednou ale cítila podivné mravenčení. Začalo to v prstech na rukou a rozlévalo se jí do celého těla. ,,Ne," řekla si. ,,To není možné."

Cítila to. Jakoby jí ten neznámý hlas dodal potřebnou sílu a rázem stanula v nějakém pokoji. Nevypadal jako ten její. Nanna se, ač zcela neúmyslně, přemístila. Tak složité zaklínadlo vyžadovalo hodně sil. Nedovedli ho provést ani nejzkušenější mágové. Měsíčňané ani o tuto schopnost nestáli. Ona však nebyla jako ostatní.

Nanna se rozhlédla a její pohled se zastavil u kaštanových očí. Byli to ty nejkrásnější oči jaké kdy viděla. Znala jen ledově modré. Oči chladných Měsíčnanů. A najednou před ní stanul hnědooký kluk, který hned na první pohled rozhodně z Měsíce nebyl. První promluvila ona: ,,Ahoj, já jsem Nanna."

A možná již tehdy, v šeru Atlasova pokoje, za šepotu vánku z venku, započalo něco většího a silnějšího. Možná se jejich láska zrodila už tehdy. Ale to ještě netušili. Nemohli tušit.