Slytherin Witches

5. Kapitola

Byl tu podzim. Konečně. Slunce už nemělo takovou sílu, přesto na něm bylo něco posilujícího, přesto že sláblo, stále dodávalo energii. Některé stromy obarvovaly své listy do nejrůznějších odstínů a jiné zase shazovaly listí, tráva ztrácela svoji krásně zelenou barvu, vítr cuchal vlasy, které nechtěly zůstat ani na vteřinu v klidu, prostě pořád vlály a vlály. Ve vzduchu byl cítit déšť, který jistě každou chvíli přijde.

Mířila jsem k jezeru, které dle mého názoru vypadalo pořád stejně neobyčejně obyčejně. Už z dálky jsem viděla postavu, která tam jen tak stála a hned jsem taky poznala kdo to je. Rozběhla jsem se a skočila mu na záda. ,,No ne. Koho pak to tady máme. Jsem poctěna.'' Seskočila jsem za se na zem a udělala jsem pohyb jako kdybych se chtěla poklonit. Usmál se a obejmul mě. ,,Taky tě rád vidím sestřičko.'' I já jsem ho objala. Byl to můj starší bratr Dimitri. Jako jediný z rodiny se ke mně choval v rámci možností dobře. I když jak kdy. Před rodiči a všemi ostatními musel mít výraz poslušného a odhodlaného syna, který je připraven dělat čest svému rodu. ,,Čekala jsem, že během těch dnů co je Kruval tady za mnou přijdeš mnohem dřív.'' Pokrčil rameny a podíval se za mě na jezero. ,,Měla si pravdu, je tu fakt pěkně. A jsou tu příjemnější lidi než v Kruvalu.'' Nečekal na odpověď a vydal se ke břehu. Něco mi tajil. Poznala jsem to na něm. Choval se jinak. Rozběhla jsem se a za chvíli jsem ho dostihla. ,,Co se děje? Chováš se divně.'' Položila jsem mu ruku na rameno a vyčkávala. Otočil se na mě. Chvíli se na mě jen díval a přemýšlel. Pak mi vzal ruce do těch svých a zhluboka se nadechl. ,,Něco bych ti měl říct. Vlastně ani nevím, jestli je to pravda, ale i tak bys to měla vědět. Než jsem odjel do školy tak jsem slyšel rodiče, jak si o něčem povídají nebo hádají, už přesně nevím. Teda ne o něčem spíše o tobě.'' Už od narození jsem byla zvědavá, ale teď jsem byla zvědavější než kdy dřív. Toužila jsem znát to tajemství. ,,Povídej. Chci to vědět. Ať je to cokoliv.'' Chvíli byl potichu a díval se mi do očí. Chytla jsem ho za ruce, abych ho povzbudila. ,,Nejsi naší krve. Chci říct, že nejsi jejich dcera. Jsi adoptovaná nebo něco takového.'' Pustila jsem jeho ruce, ale on je znovu vzal do těch svých, nevěřícně jsem na něho koukala. Čekala jsem spoustu věcí, ale rozhodně ne tohle. Nemohla jsem tomu uvěřit. Já, že ve skutečnosti nejsem Petrovova? ,,Jsi si tím jistý?'' Zavřel oči a zakroutil hlavou. ,,Ne já... já vlastně nevím.'' Pustila jsem ho a odstoupila od něj. ,,Musel jsi to tušit už dřív, proto jsi mi v Kruvalu nepřišel pomoct, že? Neměl jsi to zapotřebí, když nejsem tvá sestra?!'' Podíval se na mě s bolestí v očích. ,,Cože?! To není pravda a ty to víš. Nemohl jsem. Víš, že si to pořád vyčítám.'' Nechtěla jsem to dál poslouchat. Chtěla jsem si všechno pořádně promyslet. Beze slova jsem se otočila a vyrazila směrem k hradu. Několikrát volal moje jméno, ale já se nezastavila. Šla jsem pořád dál, jakoby to byla nekonečná cesta.