4. Kapitola

66 2 0
                                    

Velká síň byl jiná, než jak ji známe normálně. Stoly byly odsunuty na kraje místnosti a uprostřed stál majestátný Pohár tří kouzelníku, do kterého zájemci měli vhazovat svá jména, kolem něj byla namalovaná bílá hranice věku, vytvořená samotným Brumbálem. Studenti seděli na lavicích a pozorovaly každého, kdo se chtěl přihlásit. Taky jsem byla zvědavá, kdo z Bradavic tam vhodí své jméno. Draco vedle mě opět bavil své hloupé poskoky zajímavou, povrchní a nějak přikrášlenou historkou a všichni, včetně té věčně do něj zamilované hlupačky Pansy hltaly každé jeho slovo. Ubohé.

Najednou do síně vběhli dvojčata Weasleyova a každý měl v ruce jednu malou lahvičku. Nadšeně jásali a usmívali se na všechny okolo. Draco vedle mě se napřímil a neodpustil si jízlivou poznámku. ,,Samozřejmě. Potřebují se nějak zviditelnit, ale aspoň by si měli pořídit něco pořádného na sebe. Nechápu, že v tomhle může vůbec někdo chodit. Otec říkal, že oblečení dědí po ostatních sourozencích. Jsou tak chudí, že nemají na nové. Dělají ostudu všem opravdovým kouzelníkům.'' Crabe a Goyle souhlasně přikývly a Pansy se zachichotala. Naklonila jsem se k Dracovi. ,,Tvůj otec taky říká, že nepatří k Voldemortovým věrným. Je teda pravda vše co tvůj otec říká?'' zašeptala jsem mu s úsměvem do ucha. Odvrátila jsem se od nich a dál sledovala tu podívanou. Byla jsem zvědavá.

Grangerová zavřela knihu, kterou měla na kolenou a zakroutila hlavou. ,,Tohle Vám nevyjde. Vidíte tu bílou čáru? To je Věková hranice, kterou namaloval sám Brumbál, nic tak primitivního jako Postaršovací lektvar vám nepomůže ji překonat.'' Vyskočili na lavici vedle ní. Stále se usmívali. ,,Proto je to tak geniální.... protože je to tak primitivní.'' Narovnali se a otevřeli lahvičky. ,,Můžem Frede?'' ,,Můžem Georgy.'' Propletly si ruce a najednou celý obsah vypili. Odhodily prázdné lahvičky a skočili do kruhu. Nic se nestalo. Všichni začali jásat a ti dva si plácli. Vhodili svá jména do poháru. Najednou je pohár odhodil pryč za hranici spolu s jejich jmény. Všichni se na ně dívali a začali se smát. Stoupla jsem si, abych lépe viděla, a hned jsem se taky smála. Oba dva měli vousy a vypadaly starší. Draco se na mě nechápavě a pohrdavě podíval.

Procházela jsem chodbami a přemýšlela, co budu dělat ve zbytku dne. Často jsem se procházela samotná po hradě. Draco byl se svými idioty a já neměla jiné přátele. Dnes to nevypadalo jako ideální den jít si zalétat. Venku pršelo a foukal silný vítr. Ne dnes létat určitě nepůjdu. Nedívala jsem se na cestu a do někoho jsem vrazila. ,,Koukej se na cestu hlupáku '' Jakmile jsem uviděla, do koho jsem vrazila rychle jsem se zase soustředila. Alex, ten kluk z jídelny, se na mě díval a v očích mu hrálo pobavení. ,,Příště se už určitě dívat budu. Neboj. Ale kdyby si to chtěla nějak odčinit, jistě se na něčem domluvíme.'' Pohladil mě po rameni a čekal. Vzala jsem jeho ruku a dala ji pryč. Oklepala jsem se a pohled mu vrátila. ,,Už nikdy na mě nešahej, rozumíš! Nikdy!'' Obešla jsem ho a mířila do společenské místnosti. Jenže on mě zase chytil za zápěstí. Modřina, kterou jsem tam měla, mě pod jeho sílou znovu rozbolela. ,,Takhle se mnou nemluv. A od kdy ti to tak vadí? Dřív si s tím problém neměla.'' Pobavení z jeho očí se vytratilo a teď v nich byl vidět jen čistý vztek. ,,Budu s tebou mluvit jak budu chtít. Vadí mi to už nějakou dobu. A jestli si myslíš, že se tě budu bát tak se šeredně mýlíš. Zapomínáš, že sem vychovávaná tak abych se nebála. Nikdo jako ty mě nevyděsí.'' Jeho tvář se změnila a nyní v ní byl zvláštní úšklebek. Strčil do mě celou svojí silou. Spadla jsem na zem, bouchla se do hlavy a přitom uslyšela křupnutí. Když jsem se zvedala, Alex už nikde nebyl. Opřela jsem se o levou ruku a bolestně zatnula zuby. Zlomené zápěstí.

,,Zdravím madam Pomfreyová.'' Vešla jsem do školní ošetřovny a hned jak mě uviděla stála u mě. ,,Co se vám stalo, drahoušku?'' Posadila mě na postel a prohlédla si mé zápěstí. ,,Upadla jsem a nějak si zlomila zápěstí.'' Nedůvěřivě se na mě podívala, ale dál nic nerozebírala. Nějakým kouzlem zlomeninu napravila, ale donutila mě vypít i odporný lektvar. ,,Té modřiny tě taky mohu kouzlem zbavit.'' Přikývla jsem na souhlas a byla jsem vděčná, že se mě na nic jiného nevyptávala. Upravila jsem si rukáv košile a zvedla se k odchodu. ,,Tys neupadla, že?'' Stáli tam Weasleyovy dvojčata a dívali se na mě. Pořád měli ty vousy. ,,To není vaše věc. Nepleťte se do věcí, které se vás netýkají.'' Zamumlala jsem přes rameno a odešla z ošetřovny.

Slytherin WitchesWhere stories live. Discover now