Luke strávil následujících deset let svého života prakticky zamčený doma a utápějící se v samotě a smutku. Samozřejmě, že mohl chodit ven. Ale on nechtěl. Proč by měl vůbec chodit ven? A s kým? Měl jenom Ashtona, který už očividně nestál o to se s Lukem dále přátelit.
Jeho matka mu to vysvětlila.
Řekla mu všechno. Jak se Ashton smál, když Luka nesli do sanitky, jak jeho matce oznámil, že si to Luke zasloužil a že je rád, že už od Luka bude mít konečně pokoj, jelikož se stejně nechtěl bavit s někým tak blbým, jako byl podle něj Luke.
A co bylo ještě horší, dokonce se zmínil o tom, že by bylo lepší, kdyby už se Luke z té nemocnice nevrátil.
Lukovi bylo osm, když mu to matka všechno řekla. Viděl Ashtona venku a chtěl za ním konečně jít, ale jeho matka mu naštěstí zavčas vysvětlila jak to bylo. A od té doby už Luke ani nestojí o Ashtonovu přízeň, přestože na něj stále myslí každý den.
Sophia, Lukova matka, se konečně rozhodla ukončit domácí výuku a poslat Luka do školy, krátce před jeho sedmnáctými narozeninami. A Luke se nesmírně bál. Nechtěl tam jít. Ale nic neříkal.
Vlastně naposled promluvil když mu bylo kolem deseti. Potom se zkrátka rozhodl, že je to stejně k ničemu a mluvit přestal. Možná to bylo i trošku na protest jeho matce, která ho tou dobou pěkně buzerovala. Každopádně od té doby s ní nepromluvil a vyhovovalo mu to. Neviděl důvod to změnit. Ve škole mluvit bude, samozřejmě. Ale s jeho matkou ne.
Když konečně nadešel den, kdy měl jít Luke poprvé po deseti letech do reálné školy, necítil se Luke vůbec dobře. Ale i tak se rozhodl nevzdorovat a prostě se nachystal a šel.
Měl oblečený šedý svetr, který mu byl možná až moc velký a světlé upnuté džíny. Neměl rád tmavé barvy. Bral to tak, že jeho život byl už tak dost depresivní, i bez tmavých smutných barev.
Když se konečně donutil nachystat si batoh a sejít do přízemí, jeho matka už čekala s klíčky v ruce. Beze slova ji obešel a obul se, než otevřel dveře a vyšel ven. Bylo hezky, tak akorát na tenký svetr. Miloval tohle počasí. Alespoň něco na tom dní bylo dobré...
Když jeho matka odemkla auto, sedl si na místo spolujezdce a připoutal se.
Cesta byla krátká, uběhlo jen pár minut a už stáli na školním parkovišti. Byl by schopný to dojít i pěšky, ale jeho matka trvala na tom, že jo odveze.
"Ničeho se neboj, dobře? Kdyby se cokoliv stalo, okamžitě mi zavolej a já si pro tebe přijedu."Řekla Sophia po chvíli co jen tiše seděli v zaparkovaném autě. Znovu, Luke jenom kývl hlavou, aby ji dal najevo, že ji alespoň malinko poslouchá, ale více se k tomu samozřejmě nevyjadřoval.
"Dobře. Telefon máš, peníze taky... Klíče taky. Měl bys být v pořádku. Pokud budeš chtít abych pro tebe přijela, napiš mi. Teď už bys ale měl jít, nebo přijdeš pozdě."Řekla s povzbuzujícím úsměvem, který Luke úspěšně ignoroval a jen se odpoutal a znovu vylezl z auta. Hodil si batoh přes rameno a bez rozloučení odešel. Byl naštvaný. Nechtěl sem jít... Už teď mu bylo špatně a to ještě ani nevěděl dovnitř.
Přišel pravděpodobně tak akorát, protože ve chvíli kdy vstoupil na chodbu, většina studentů už měla namířeno do svých tříd. Po pár minutách i Luke našel učebnu matematiky a vešel dovnitř. Snažil se vypadat nenápadně, jako by tam patřil. Ale samozřejmě, že si ho všichni všimli. On ale jen upřel svůj pohled k zemi a rychle se vydal k jedné z mála prázdných lavic a usadil se tam. Ani si nevšiml kluka sedícího nedaleko od něj co ho zaujatě pozoroval.
Po pár minutách i učitel vešel do třídy a samozřejmě představil nového studenta.
"Takže jak už si asi většina z vás všimla, do týmu nám přibyla další síla. Luke Hemmings, váš nový spolužák. Buďte na něj hodní."Učitel řekl s úsměvem, který směřoval k Lukovi, ale ten ho úspěšně ignoroval s hlavou stále sklopenou k desce jeho stolu.
Podíval se nahoru až když slyšel někoho říct jeho jméno. Otočil se, aby viděl toho samého kluka co na něj předtím zíral, tentokrát Luka ale pozoroval skoro až vyděšeně, jako by nevěřil, že tam Luke opravdu seděl. Ale Luke se jenom zmateně zamračil a otočil se zpátky k tabuli.
Jeho matka měla pravdu.
Lidé ve státních školách jsou opravdu zvláštní.
//
Omlouvám se za chyby Xx
Budu moct ráda za komentáře, lajčíky nebo jakýkoliv jiný feedback ^-^
ČTEŠ
The Treehouse Buddies //Lashton, cz
Fanfic// Nazvat někoho svým nejlepším přítelem může znít ohraně a hlavně už to není tak speciální jak by to pravděpodobně být mělo. Lidé už se nazývají nejlepšími přáteli po pár dnech co spolu sem tam prohodí pár slov a právě tím ztrácí to kouzelné slovní...
