My falling angel

Část čtvrtá

Seděli jsme v tichosti na snídani a babička si měřila Noaha přísným pohledem a děda mu klidně hleděl do očí, zatímco on v klidu jedl.

"Jsem rád, že jste mě ubytovali. Neměl jsem kam jít." Přiznal se, čímž ukončil nadvládu mrazivého ticha.

"A teď máš kam jít?" Zeptala se ho babička.

"Ne." Zavrtěl hlavou. "Ale něco si najdu. Nemohu vás tady otravovat." Mile se na ni usmál a kolem úst se mu vytvořily vrásky.

"To je hloupost. Včera si přišel celý zakrvácený a teď hned chceš odejít?" Zamračil se děda. "Můžeš u nás zůstat jak dlouho budeš potřebovat."

"Děkuji." Vděčně se podíval na mé prarodiče.

Upila jsem pomerančového džusu a nijak na sebe neupozorňovala. Nepotřebovala bych s Noahem mluvit ještě. Vzbuzoval ve mě silnou nervozitu a něco, co mě nutilo být v klidu, což já bytostně nesnáším. Potřebuji být pořád aktivní, číst, psát nebo jen něco dělat, protože se mi vracely nechtěné vzpomínky na nemocnici a vše co se stalo před sedmi, téměř osmi lety.

"Lodie, půjdeš dneska do hospody? Necítím se moc dobře." Řekl děda a tím zmařil všechny mé pokusy o to se chovat jako duch.

"Půjdu. Cestou se ti stavím pro nějaké bylinkové vývary, které máš tak rád." Mrkla jsem na něj.

Děda se hlasitě rozesmál. "Samozřejmě."

Babička nechápavě nakrčila obočí. Nevěděla o malém dárečku, který dědovi nosím, když je nemocný.

"Jak vám splatím vaši dobrosrdečnost?" Zeptal se Noah.

"Jdi s Melody. Trochu jí tam pomůžeš, protože většinou ona je má pomocnice v práci, tak by tam byla sama a to nechci." Řekl děda a babička přikývla.

"Dobrý nápad. Já budu celý den v knihovně." Babička tleskla a zvedla se od stolu.

S pozvednutým obočím jsem hleděla jak zmizela v chodbě a vrátila se v ruce s knihou.

"Tohle přišlo včera a já ti to zapomněla dát, když jsi byla s Bennym."

"Ale za Bennyho můžeš ty." Zvedla jsem trochu hlas. Kontakt jsem s ním utnula více jak před třemi měsíci, ale babička prostě ne... 'Bude se s ním zase bavit.'. To byla její motivace pro celý včerejšek.

"Benny je hodný kluk." Oponovala mi babička.

Děda a Noah sledovali naši výměnu názorů.

"To nemůžeš vědět." Zavrtěla jsem hlavou. "Nevíš co se dělo v září a říjnu."

"Ne nevím! Protože jsi mi to neřekla." Zamračila se babička.

"Protože je to taky moje věc. Stejně jako řešení vztahů co se týče Bennyho." Odsekla jsem a zvedla se od stolu. "Jdu se připravit do hospody."

Noah vstal od stolu též a následoval mě nahoru do druhého poschodí.

"Děda ti půjčí kabát, nebo bundu. Je mi to fuk." Mávla jsem rukou směrem k němu a zavřela se v pokoji.

Nerada jsem se s babičkou hádala, ale tohle byla čistě moje věc a já potřebovala v tomhle městě taky trochu soukromí.

Ani nevíte jak se řešilo, když jsem v osmé třídě chodila s Thomasem Andersonem. Hrůza.

Oblékla jsem si bílou košili a k tomu černé kalhoty. V naší hospodě se to moc neřešilo, ale já i děda jsme tam chodili vždy s bílým tričkem, či jakýmkoliv bílým svrškem.