Koruna padlého prince

1

Ticho.

Holé stromy vrhaly stíny na chladnou zem pokrytou bílou pokrývkou. Slunce zářilo vysoko na nebi a jeho svit se odrážel od zářivě čistého sněhu. Ještě pár hodin potrvá, než zapadne a nastane tma. A než se probudí stvoření, kterým je lepší se v noci vyhnout a jen pomyšlení na ně způsobuje husí kůži po celém těle.

Les byl ovšem nezvykle tichý. Nikde nebylo slyšet cvrlikání ptáků nebo zvuky zvířat, ani jiný zvuk naznačujíc život v pochmurném lese. Každý zkušený lovec věděl, že to není dobré znamení. Věděl to i mladý černovlasý mladík skrčený ve křoví.

Čekal.

Se šípem založeným v tětivě luku, položeným na noze. Kdyby se objevila kořist, neztratil by drahocenné vteřiny, kdy by šíp musel vytahovat z toulce a zasunout do tětivy. Vteřiny, kdy by se musel soustředit a zamířit na cíl. Navíc by to mohla slyšet i jeho oběť.

Bolely ho nohy od toho, jak musel dřepět ve křoví. Bylo to však otázkou přežití. Na severu, kde celý rok panovala zima, byla nouze o jídlo. Žili v malinké vesničce v horách. Mladý lovec, který nedávno dosáhl dvaceti let, každý den chodil lovit. Každý den se vydával do lesa a snažil se obstarat jídlo pro ostatní. Stejně jako pár dalších. Dělal to, i když měl důležitější povinnosti.

Ze svého černého kabátu rukou smetl spadené vločky. Pár se jich usadilo i v jeho delších černých vlasech, které mu vítr rozháněl na všechny strany. Svýma zvláštníma očima prozkoumával les.

Barva jeho očí se nedala lehce určit. Byl to vír třech barev. Rozdílných a přesto na sebe lehce navazujíc. Někteří by řekli, že barvy jeho očí znázorňují jeho povahu. Modrá jako nejjasnější nebe kolem zorniček poukazuje na ostražitost, inteligenci nebo upřímnost, které mladý lovec nešetří, rovněž charakterizuje sílu a vytrvalost.

Z chladné modré se barva očí mění na zářivou zelenou jako čerstvá jarní tráva. Svůdná, přesto tajemná. Jemnost, opatrnost až děsivost.

Oříšková hnědá, která zelenou a modrou dělí jako zeď a přirozeně se proplétá oběma barvami, značí hravost, nezávislost, ale také vřelost a loajalitu. Všímavý člověk, který se zahledí do všech barev, tohle všechno uvidí. Ne nadarmo se říká, že oči jsou oknem do duše.

Bez hnutí dřepěl ve křoví jako nějaká socha. Byl vděčný lesním elfům, že ho v dětství naučili lovit. Naučili ho to poté, co ho jako malé dítě našli osamocené a brečící v lese. Poté, co ztratil svou rodinu. Nechybělo málo a zemřel by hlady. Malý chlapec, který nevěděl, jak dokáže být svět krutý. A především lidé, kteří tomu světu vládli.

Faradrion je jeden ze sedmi zemí na světadíle. A společně s Baldanou a Mithasou je nejkrutější ze všech.

Před dávnými časy byl Faradrion vznešenou zemí. Zemí naděje. Rytíři v zářivé zbroji létající na gryfech z Gafeldu, okřídlených zvířatech, jejichž přední část připomínala orla a ta druhá lva, dokázali každou bitvu obrátit ve svůj prospěch. Ve svých sedlech se nechali unášet větrem na obrovských opeřených křídlech gryfů. Nepřátelé brali nohy na ramena, když uslyšeli hlasitý skřek tvorů. Proto na vlajkách Faradrionu byl zobrazený gryf stojící na zadních s roztaženými křídly.

To se změnilo, když na trůn dosedl krutý král Gyleon, který chtěl použít smrtící zvířata k zabíjení a mordování nevinných. Mistři, kteří gryfy chovali a cvičili pro rytíře, nechali hradby Gafeldu uzavřít. Ať se král snažil sebevíc, nedokázal je prolomit a gryfy získat. A rytíři, kteří své gryfy už vlastnili, raději odletěli pryč.