Koruna padlého prince

7

„Jak se tohle mohlo vůbec stát?" uslyšel rozhořčený hlas.

Hlava ho neskutečně bolela. Měl pocit, že kdyby se jen pohnul, začal by zvracet. Poslední co si pamatoval, bylo, jak bojoval s tím neznámým cizincem. A pak jen bolest hlavy a tmu.

„Anyris, uklidni se," ozval se další ženský hlas.

Damián slyšel kroky, které chodily sem a tam v jeho blízkosti. Nedaleko praskal oheň a jeho teplo cítil na nahé hrudi. Pod sebou cítil tvrdou postel a kožešinu, která ho vždy hřála v chladných nocích.

Když bojoval s cizincem, bylo to nedaleko jeho příbytku. Někdo ho musel odnést dovnitř. Možná sama Anyris. Ale co se stalo s tím cizincem. Když se nad tím snažil víc přemýšlet, akorát ho hlava rozbolela víc. Tak přestal a poslouchal ozvěnu kroků.

„Mám se uklidnit?" rozčilovala se zrovna Anyris. Slyšel, jak se zastavila u jeho hlavy. „Jak mám být v klidu, když vím, že tohohle idiota nemůžu nechat ani na chvíli o samotě?" rozkřikla se, ale pak si uvědomila, že Damián leží vedle ní. Ucítil lehký dotek na čele, a pak vzdalující kroky.
Anyris byla naštvaná. Byla naštvaná na toho cizince, že si dovolil na Damiána zaútočit. Byla naštvaná na Damiána, že se s ním pokusil bojovat a nepřivolal pomoc. A byla především naštvaná na sebe, že tohle dopustila. Damián byl pro ni jako rodina. Znají se skoro celý život. Kdyby ho ztratila, neví, co by si počala.

„Co jste udělali s tím útočníkem?" zeptala se druhé ženy.

„Dali jsme ho do vězení," odpověděla jí. Na chvíli se odmlčela. Jejich vesnice v horách nebyla moc velká, ale byla dostačující. Všem těm malým dřevěným domkům dominoval jeden velký, který měl několik místností. V jedné měli mapu Faradrionu a sledovali kroky krále Gyleona. V další měli provizorní ošetřovnu, kde ošetřovali nové uprchlíky, nebo nemocné. A tento velký dům měl i sklepení, ve kterém bylo pár malých cel.

„Bylo to ale zvláštní," pokračovala. „Ani se nebránil, když jsme ho zadrželi."

Anyris si odfrkla. „Tak to je vážně báječný." Rozhořčeně chodila po Damiánově malém příbytku. Snažila se uklidnit, ale kdykoli jí padl pohled na bezmocně ležícího Damiána. Rýsovala se mu pěkná modřina na místě, kam ho ten útočník udeřil.

S povzdechem si sedla vedle něj na postel. Byla pořád v hostinci u Berthy, když jí přišli říct, co se stalo. Než dorazila na místo, cizince už odvedli pryč a Damiána uvnitř jeho domku prohlížela ošetřovatelka. Vyrazila by hned za útočníkem, ale chtěla být u Damiána, dokud se alespoň neprobudí. Ale uběhl už jeden den a Damián nic. Ošetřovatelka říkala, že se není čeho bát, ale Anyris stejně pociťovala strach, který se míchal se vztekem.

K Damiánovi dolehlo zavrzání dveří, když druhá žena odešla. Vnímal Anyrisinu přítomnost. I přes bolest hlavy pomalu otevřel oči. První co viděl, byly její stříbrné vlasy, které si zrovna zastrčila za špičaté ucho. Sledoval její krásnou tvář, když v tom otočila hlavu a jejich pohledy se střetly. Vpíjel se do jejích zelených očí, jako se ona vpíjela do jeho zvláštních.

„Anyris..." zachraptěl. V krku měl neskutečné sucho, ale to mu bylo jedno. Soustředil se jen na stříbrovlasou elfku. Natáhl prsty, aby se mohl alespoň konečky dotknout její ruky, která se opírala o postel. Jenže Anyris ruku odtáhla a nakonec přerušila jejich spojené pohledy.

Odvrátila pohled. Nechtěla, aby viděl, že o něj měla strach. Ještě by se napařoval. „Ty hlupáku," vynadala mu. „Měl bys Cyně poděkovat. Kdyby nebylo jí, už bys tady nebyl."