Koruna padlého prince

5

Nevěděl, kde se nachází. Všude kolem byla jen černočerná tma. Skutečně zemřel nebo je to jen výplod jeho fantazie? Pokud už nepatří mezi živé, je tohle peklo? Damián byl zmatený, točil se dokola a doufal, že mu pomůže něco, co ho z té příšerné temnoty vyvede. 

Hlava se mu točila a nohy podlamovaly. Klesl na kolena a modlil se k Předkům, aby mu pomohli. Nikdo ho nevyslyšel, když najednou uslyšel výkřik. Rozhlížel se stále dokola, ale přes černočernou tmu nic neviděl. Začínal mít pocit, že se zbláznil, byl v zajetí své vlastní mysli a nedokázal najít cestu ven. Roztřesenýma rukama se podepřel a snažil se znovu postavit na nohy, ale nedokázal to. Nohy se mu podlomily a on znovu klesl k zemi.

Opakovaně se snažil postavit, ale všechny jeho pokusy byly zmařeny. Byl rozhodnutý, že ještě jednou naposledy to zkusí, a pak to vzdá a nebude se snažit vůbec. Myšlenka, že si prostě jen lehne a poddá se té temnotě, která ho obklopovala, mu přišla neuvěřitelně lákavá. Kolébala ho, dávala mu pocit bezpečí a Damián si nepřál nic jiného, jen aby mohl žít spokojený život a o nic se nestarat. Temnota odnášela jeho myšlenky na vesničany, Anyris a dokonce i na toho divného cizince.

Cizinec. Cizinec. Cizinec.

Jaký cizinec? Proč by ho měl zajímat nějaký cizinec? Damián nechápal vůbec nic. Chtěl se dostat z té temnoty, ale nevěděl jak. Byl stejně ztracený, jako před mnoha lety, kdy byl ještě chlapcem a musel s rodiči utíkat před královými vojáky. Otec ho držel v náručí, zatímco druhou rukou držel Fricu, Damiánovu matku, za ruku a běžel, co mu síly stačily.

Damiánovi bylo teprve sedm let, když Aelwik, město ve kterém se narodil a kde bylo postaveno sídlo Rontelyetů, napadli vojáci. Na ten den si pamatoval až příliš jasně.

Hrál si ve svém pokoji s krásným dřevěným koníkem, kterého zbožňoval, když uslyšel křik a následné bití zvonů na poplach. Nebylo by to nic neobvyklého. V sídle stále někdo pokřikoval. Nejčastěji Damiánova starší elfí chůva Rosa, když jí utíkal a schovával se, ale tento křik byl jiný. Když ho malý Damián uslyšel, zamrazilo ho až do morku kostí. Byl to výkřik plné bolesti. 

Své trojbarevné oči vytřeštil strachem a rychle se schoval pod svou postel, když uslyšel dupot. Bál se, z očí mu tekly slzy velké jako kuličky hrachu a třásl se celým tělem, přesto se snažil nevydat ani jedinou hlásku, když se dveře od jeho pokoje rozlétly. 

Vždycky si přál být stejně statečný jako jeho otec a být stejným mužem až vyroste. Proto si zakryl pusu rukou a sledoval těžké kožené boty, které nikdo v Aelwiku nenosil, protože město se nacházelo na jihu Faradrionu, kde bylo většinu roku teplo a lidé zde nosili lehké oblečení z tenčích látek. Stejně tak boty, které se vyráběly z lehkých a pohodlných materiálů.

Damián sledoval, jak se tři páry těžkých bot pohybují po jeho pokoji a převrací všechno vzhůru nohama. Jeden pár bot se zastavil před jeho skříní a vyházel všechno Damiánovo oblečení, které skončilo na zemi kousek od úkrytu, kde se nacházel.

Další pár bot rozšlápl jeho dřevěného koníčka, zaklel a zvedl jeho oblíbenou hračku. Muž neměl rukavici na ruce, kterou hračku zvedl. Jeho ruka byla tak obrovská, že by dokázala Damiána uškrtit jen jednou rukou a na každém prstu měl vytetovaný zvláštní symbol. Ty symboly se mu vryly do paměti jako cejch.

Zatímco upřeně sledoval muže s potetovanými prsty, nevšiml si, že třetí pár bot se zastavil vedle jeho postele. Pomalu poklekl a podíval se pod postel, kde se Damián ukrýval. Chlapec chtěl už vykřiknout a dostat se rychle pryč, ale zastavil ho mladý muž s blonďatými krátkými vlasy. Přes levé oko měl jizvu, která pokračovala až ke rtům. Co bylo nejvíce zvláštní, bylo to, že vůbec nevypadal jako Faradrianec. Spíše se podobal někomu z Thievy nebo Terestynu, kteří měli jemnější rysy a byli celkově menší než Faradriané. Thievané jsou známý svou schopností v umění se dvěma zbraněmi. Jsou cvičeni v rychlosti a strategickém myšlení. Právě z Thievy pocházejí ti nejlepší a nejnebezpečnější zabijáci a zloději. Damián toho muže před sebou tedy spíše typoval na Terestynce než Thievana.