Koruna padlého prince

2

Stál na kraji.

Stál na kraji balkónu toho nádherného hradu jako na kraji své duše. Zelený plášť s kápí za ním povlával společně s jeho delšími blonďatými vlasy, jak se do nich opíral večerní vánek.

Už tomu bylo devatenáct let, kdy král Gyleon se svou armádou vtrhl do hlavního města Terestynu. V té době mu bylo teprve pět let, když vypuklo to peklo.

Avallon byl vždycky přenádherné a poklidné místo. Zvlášť při západu slunce jako právě teď. Největší klenot celého jižního království. Bylo to město zábavy, míru a učení. Každý tu našel to, co hledal. Každý tu mohl najít sám sebe.

Bylo tomu devatenáct let, co byli král a královna Terestynu zavražděni a jejich jediný potomek unesen. 

Od té doby to šlo jenom z kopce. Byli tu lidé, kteří se snažili stále udržet pořádek, ale poddaní byli neklidní. Potřebovali nějakého oficiálního vládce. Potřebovali jediného pravého krále. Potřebovali syna krále Thaldra a královny Sofiet. Potřebovali korunního prince Arianna Lynsellota.

V místnosti za ním se ozval křik. Pravděpodobně se zase lord Torrel a lord Mantell pustili do hádky.

Nesnášel ty poradní schůzky. Jenom se tam hádali nejmocnější muži v království a stejně nic nevyřešili. Chápal, že někdo se musel ujmout vedení, aby na tom království nebylo ještě hůř, ale ty hádky byly jen vyčerpávající a mnohdy k ničemu. Jediný důvod, proč se toho musel účastnit, byla jeho přísaha, kterou mohl podstoupit vždy jen jediný muž v zemi.

O svou rodinu přišel už jako dítě, v den, kdy vojáci Faradrionu vnikli za hradby Avallonu. Neměl nic, k čemu by se mohl vrátit.

Stál tam a svýma hnědýma očima se díval na to zářivé město pod sebou, které měl jako na dlani. Město, ve kterém se narodil a přísahal, že ho ochrání.

Sklonil pohled dolů na svou pravou ruku. Kolem dokola zápěstí měl vytetované kroužky, které jeden na druhý navazovaly. Znamenalo to starou přísahu, jejíž naplnění bylo důležitější než jeho vlastní život. Přísahal, že ochrání svůj lid a především jejího vládce. Byl ten nejlepší lučištník v celém Terestynu. On nemohl selhat. Sevřel ruku v pěst. Svůj zrak znovu upřel na město před sebou a poté dál až za jeho hradby.

Někde tam venku, daleko od Avallonu, byl jeho princ. Někde mezi nepřáteli. Věděl, že není mrtvý. Poznal by, kdyby ano. Ale děsila ho představa, že by Ariann mohl být někde sám. Sám, opuštěný a vyděšený. Zatřepal hlavou. Ne, princ není malým chlapcem. Měl by to být dospělý muž schopný se o sebe postarat. Přesto jeho povinností bylo ho najít a přivést zpátky domů. Do bezpečí.

,,Aidane?"

Otočil se za hlasem. V balkónových dveřích stál jeho dlouholetý přítel. Alijah Mantell, syn jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších šlechticů.

Jeho otec, lord Rugor Mantell, byl ten nejhorší člověk, kterého kdy poznal. Záleželo mu především na sobě. Už dlouhou dobu se snažil obsadit trůn, ale díky lordu Torrelovi, postaršímu muži s prošedivělými vlasy, se mu to zatím nepodařilo. Nechtěl ani pomyslet, jak by jeho vláda vypadala. Nikdo ho ovšem z porad a z věcí týkajících se království nemohl vyhodit. Přispíval svými penězi, které království potřebovalo. Bohatství lorda Mantella spočívalo ve výrobě zbraní a že jich bylo spousty.

Mladý šlechtic stojící před ním nebyl ani z poloviny takový jako jeho otec. Alijah byl přesně jeho opak.

,,Co děláš tady? Neměl bys být uvnitř?" zeptal se Alijah a přiblížil se k Aidanovi. Stoupl si vedle něj a rukama se opřel o kamenné zábradlí balkónu. Lehký vánek pročechral jeho jako oheň rudé vlasy. 

Alijah byl stejně starý jako on. Přesto o něj dívky zavadily pohledem raději než o Aidana. Možná za to mohly Alijahovy plné rty, bezchybná tvář nebo svalnaté tělo. Ano, Alijah byl dobře vypadající mladý šlechtic. Bohužel i on měl jednu vadu. Velmi důležitou vadu.

Alijah byl slepý.

Nosil přes své nevidomé oči vždy šátek zelené barvy. Říkal, že je to barva života. On nebyl vždycky slepý. Alijah se narodil s magickými schopnostmi a už odmala se musel je naučit ovládat. To ho ovšem stálo jeho zrak.

Když procvičoval svá kouzla tak jako vždycky, jedno se mu nepodařilo provést správně a to způsobilo jeho oslepnutí. Lord Mantell obvolal ty nejlepší léčitele v Terestynu, dokonce i ze sousední země Orlien, ale nikdo už jeho synovi nedokázal zrak vrátit. Alijah se s tím smířil dřív než jeho otec. Lord Mantell chtěl, aby jeho syn byl válečník. Alijaha to ovšem moc netrápilo. Jeho magie mu jeho handicap ulehčovala, jak nejvíce to šlo. Když se nemohl učit se zbraní, cvičil se tvrději v kouzlech. Nyní se mu jen málokterý kouzelník dokáže vyrovnat.

,,Už jsem to tam nemohl snést," odpověděl na jeho otázku Aidan. Také se opřel o zábradlí jako jeho přítel. Sundal si své kožené rukavici. Pak ruku položil na zábradlí. Ucítil chladný dotek kamene a pomalu po něm přejel.

Alijah se pousmál. ,,Bez tebe bych to tam nezvládl." Povzdechl si. ,,Mám pocit, že jsme tam jediný lidé, co mají rozum. Je to vyčerpávající."

Někdy ten pocit míval taky. Aidan sklopil pohled na svou ruku, kde měl vytetovanou přísahu. Nadechl se, aby mohl svému příteli říct, co má v plánu udělat už dlouhou dobu.

,,Já vím, na co se chystáš," zarazil ho Alijah.

Aidan po něm střelil nevěřícným pohledem.

Alijah se zasmál. I když ho neviděl, věděl, jak se Aidan tváří. Znal ho až moc dobře.

,,Jak to víš?" zeptal se nevěřícně Aidan. ,,Nikomu jsem o tom neřekl," dodal ještě.

,,Nejsi tak nenápadný, jak si myslíš."

V odpověď jen něco zamručel. Znovu se podíval na město, které nazýval domovem. Které by měl nazývat domovem i jeho princ. Zavřel oči. Protože tak je to správné. Protože tak to má být.

Mladý šlechtic k němu otočil hlavu. ,,Myslím si, že bys to měl udělat," ozval se po chvíli ticha. ,,Myslím si, že bys ho měl najít. Terestyn ho potřebuje."

,,Ani nevím, kde bych ho měl hledat," namítl lučištník tiše. Ani nevěděl, jestli to on dokáže.

Alijah si všiml Aidanova nerozhodnutí. Ale věděl, že on je ten pravý k hledání ztraceného prince. ,,Nejlepší volbou je nejspíše Faradrion."

Zatnul zuby. Faradrion. Nenáviděl to království. Nenáviděl to prokleté království tam na severu, které šířilo jen zkázu a utrpení. Přál si, aby jeho princ nebyl zrovna na tom zkaženém místě. A ze všeho nejvíc si přál, aby to místo nezkazilo samotného prince.

Otevřel oči. Byl rozhodnutý. ,,Pokud tam skutečně je, najdu ho a přivedu zpět."