Který je ten pravý

Kapitola 24: Co dal

Tak jsem se vrátil zpět a jeli jsme k němu domu. Byl jsem nervozni a zároveň velmi spokojený ale i trochu nesvuj...hrozne smíšené pocity ale takovým hezky zvláštním způsobem. Christian se lehce odsvlékl a udelal si pohodlí, ja si hrál s jeho hafikem Giou, pak jsem se věnoval i Christianovi. Posadil jsem se vedle nej, hladil jsem ho, políbil a začali jsme se krásně mazlinkat😊...s nim to bylo uplne jiné. Pak usnul a ja ho sledoval jak spí a v tu chvíli jsem byl nejšťastnější muž na světě a přál jsem si aby to nikdy nezkoncilo. Byla to po dlouhé době ta nejhezčí noc jakou jsem zažil. Když se ráno vzbudil byl tak roztomile zmackany😍 a me se od nej vubec nechtělo, ale musel jsem. Jel jsem zpět na nádraží a čekal na vlak do Prahy. Celou cestu jsem přemýšlel nad nim, nami...

Naše psaní, volání pokračovalo i nadále. Bylo to pořad stejně krásne a intenzivní jako na začátku. Čím déle jsme si psali tím víc jsem si uvědomoval ze ho začínám mít rad víc než bych chtěl, stával se pro me hrozne důležitým člověkem. Strašně moc jsem si ho vážil, respektoval, obdivoval. Věděl jsem ze mu muzu říct všechno ale i přes to, byli věci které jsem se mu bal říct a které jsem mu neřekl. Třeba kdykoliv jsem měl nějaké vyšetření, nebo mi nebylo dobre kvůli me nemoci...řekl jsem mu to jen parkrat a i tak jsem se cítil hrozne provinile. Tohle si přece nezaslouží😢 on si zaslouží to nejlepší, tolik mu přeji aby byl šťastný a to byla a stále je moje motivace. Co mam dělat, nemůžu přeci po něm chtít aby se takhle obětoval. Kdo by se chtěl starat o nemocného kripla s rakovinou a psychickou nemoci 😢 musel by mít nervy z oceli. Hrozne moc jsem o nás přemýšlel pro me bylo důležité jen to aby on byl v pořádku, šťastný a nic mu nechybělo, na me zas tolik nezalezelo. Mam se rad ale Christiana mam radši proto ho musím odehnat. Byla to nejtěžší věc v mem životě a taky nejbolestivejsi. Začal jsem se zaměřovat na ty nedostatky, které mi později začali hrozne vadit a neužíval jsem si tolik to hezké co jsme spolu měli. Začal jsem řešit hovadiny a věděl jsem ze mu to bude vadit, protože on je v mnohem jako ja.

Po našem rande,sice jsme si dal psali a volali, ale už to bylo jiné. Už nebyl tak spontánní jako na začátku, co mi slíbil už nesplnil, i když šlo třeba jen o blbou fotku, ale ja se vždycky těšil a nic...pro me to bylo důležité. A prave takovými drobnostmi mi nějak docházelo ze o me nemá zájem. Nevim zda jsem měl či neměl pravdu, ale tak jsem to cítil a to me hrozne bolelo. Pořad jsem si říkal "proč zrovna ja musím být tak citově založeny?"...a ani nevim jak ale začal jsem stracet důvěru. Věřil jsem mu, ale už ne tolik jako na začátku. Tímhle mi to všechno trochu usnadňil...sice mi psal krásne zprávy jak je mu smutno, ze by se mazlinkal, ze me má rad víc než si myslím ale ja potřeboval aspoň jeden důkaz ze to tak opravdu myslí, ze to nejsou jen slova. Hrozne se mi líbilo když me jednou do telefonu oslovil "achoj berusko moje 😍" nebo když mi rekl "tady žabičko ❤️" on byl naprosto úžasný, jen jsme spolu trávili málo času. Když jsme se viděli par hodin tak jsme šli většinou na kafe, oběd, obchodaky...ze začátku mi to nevadilo ale potom už mi to lezlo krkem. Chtěl jsem s nim dělat i jiné věci než tohle...
Ja nesnáším stereotyp potrebuju objevovat, bavit se, učit, poznávat. Stereotyp je fajn když je vztah, je to taková jistota. Přijdu z práce a vím ze tam na me čeká někdo kdo me má rad a je tu pro me a ja pro nej, to je stereotyp který je fajn. Jinak je stereotyp zabiják vztahu.
Proste jsem nechápal proč se mnou nechce jít na výlet, procházku, dělat i něco jiného. To jsem dobry jen k tomu? Stydí se za me?...tak proč 😢 ani se se mnou nechtěl vyfotit a to jsem se ho ptal dvakrát. Co dělám špatně? Jsem opravdu tak hrozny? Ja nejsem zly člověk, jen jsem chtěl trochu respektu,uznání, a to abych pro nej nebyl až na posledním místě. Aby se mi věnoval stejně jako svým kamarádům aby v tom nedělal takové rozdíly. Proč se ke me choval tak sobecky a tím zabíjel moji důvěru k němu. Už jsem toho měl dost a tak jsem se rozhodl ze budu taky sobecky, i když to neumim ale místo toho jsem byl hnusny. To hned ze dvou důvodu : 1.abych mu ukázal jak se ja trapim a jak me to boli, zlomil mi srdce... 2.kvuli své nemoci, nikdy jsem ji nebral jako vymluvu a nikdy jsem se nelitoval. Ale jak už jsem jednou zmínil chtěl jsem ho odehnat. Pokud ho bolelo, ze jsem se k němu občas choval hnusne, je to důkaz ze me má rad.