Pouta [Frostshield]

Kapitola 10

Dny plynuly, a i když se tomu dá těžko věřit, s Lokim jsme se ještě nezabili. Vlastně naopak; zvykli jsme si na sebe a teď se už bavíme jako staří přátelé.

No dobře, skoro jako staří přátelé.

Bylo ráno, ale já už nějakou dobu nespal. Rozhlížel jsem se po pokoji a znovu oceňoval krásu jeho interiéru. Z mého místa na posteli bylo vidět přímo do koupelny, po levé straně se táhla stěna skříní, ve kterých Loki úzkostlivě schraňoval naše oblečení.

Vpravo od dveří byla oblíbená knihovna, ale co opravdu stálo za to, byla pravá část místnosti. Místo rovné zdi se zde totiž nacházel prosklený vypouklý polokruh, takže jsem měl nyní možnost pozorovat stoupající slunce.

V něm pak napravo stál pracovní stůl s židlí, na kterém byla vystavená sbírka těch nejrůznorodějších per a brků na psaní. Nalevo, v nejzašším rohu pokoje, se vyjímalo příjemné vypadající sofa, na kterém jsme si s Lokim dost často četli. Přečtené knihy jsme odkládali na kulatý čajový stolek po pravé straně gauče.

Snad ani nemusím dodávat, že všechno v místnosti bylo vyvedeno ve zlatozelenočerné.

Proč měl vlastně můj spoluvězeň tyhle tři barvy tak v lásce?

Vždycky si potrpěl na dramatičnost, takže černá je v tomto případě víc než vhodná. Navíc je elegantní a skvěle slouží jako podkladová barva - s černou ladí snad úplně všechno.

Zelená je jasná volba, protože mu podtrhuje už tak výrazné oči a v člověku budí takový tajemný dojem. Nebo alespoň ve mně; pokaždé, kdy se mi Loki podívá do očí, připadám si na sekundu, že jsem byl právě lapen do pasti. Loki má vždycky o trošku výraznější obličej, když si vezme zelenou, černá mu tohle s vlasy dělá taky.

A zlatá? Řekněme, že na Ásgardu se zlato pomalu i jí. Je to neodmyslitelná část tohoto světa a je úplně všude, takže musí bezpodmínečně být i součástí jeho oděvů. Jinak by to nešlo. Navíc by se mu stříbro tlouklo s pokojem, pomyslel jsem si s úšklebkem.

O tom všem jsem přemítal, zatímco si slunce neúprosně razilo cestu blankytnou oblohou. Zelené oči po mé levici byly ještě pořád schované za víčky, z růžových rtů unikaly hluboké, pravidelné výdechy.

Po chvíli pozorování jeho tváře mi došlo, že se něco změnilo; byl otočený obličejem ke mně. Nebyla to žádná dramatická změna, ale potěšila mne.

Byl jsem už zvyklý po probuzení vídat jeho černé vlasy, takže mě vidět jeho poklidnou spící tvář trochu zaskočilo.

Přemítal jsem nad tím, že má na kluka neobvyklé dlouhé řasy, když se z pod nich vylouply dvě zřítelnice a rozespale po mně mžouraly.

Rychle jsem odvrátil zrak a začervenal se, ale Lokimu se přesto na rtech objevil úsměv.

"Copak, obdivuješ mou neskonalou krásu?" promluvil na mě svým ranním chrapláčkem.

"To víš," nadzvedl jsem koutek, "spíš pozoruji změny v tvém chování," přejel jeho polohu pohledem, aby bylo jasné, o čem mluvím.

Černovlásek zmateně nadzvedl hlavu a podíval se po své pozici, aby přišel na co narážím, a pak jen chápavě kývnul a padl zpět do polštářů.

"No co, tak jsem se otočil na tebe," pokrčil rameny, "asi se mi už stýskalo po slunci."

"Cože?" nechápal jsem.

"Jsi jako slunce," hodil po mně něžný pohled Loki, "taky se na tebe nedá dívat."

"Jak milé," procedil jsem mezi zuby, ale vytušil, že to nemyslí až tak vážně.