Stálo by za otázku, kolik se toho vlastně stalo, a kolik nestalo, ale pro zdraví mysli čtenáře by se mělo předpokládat, že se stalo všechno. Nebo spíše nic, protože toto je prvních pár řádků.
Ale z úhlu pohledu budoucnosti se stalo všechno.
Autorka si stáhla vlasy do culíku, takže vzhledově připomínala vyoraného lenochoda, a začala klepat tužkou do stolu. Jako klepání na dveře. Náhodné, nerytmické.
„Takhle se mi přivolávají myšlenky," zašklebila se při pohledu na ni o něco starší, z lineárního úhlu pohledu o pár staletí starší, žena s tmavými vlasy a ještě tmavšími křídly.
„Já vím! Jsem prázdná, nech mě být!"
Bylo to tak dlouho, co nepsala. Ne skutečně. Ne víc, než pár slov v zoufalých záchvatech snahy najít znovu radost z minulosti.
„Kde je všechno to "napíšu úžasný příběh a na Jeho narozeniny se stane ta nejvíc epická věc"?" začala múza znovu dorážet. Pro porozumění, On byl její nejlepší kamarád a ona ani netušila, co by ta nejvíc epická věc měla být. Ale měla být fakt nejvíc epická. Jako robotické dorty (drahý čtenáři, jen si to představ - souboj armád robotických dortů právě na Jeho narozeniny. No nebylo by to dokonalé?) a pár tisíc krvelačných veverek, co hledají místo oříšků granáty. A hlavní postavy by je přemohli silou přátelství. (Na námitky múzy, že to není epické, ale jako vytažené z pohádky pro tříleté psychopaty, se to ale nikdy nestalo.)
Tak strašně moc ji chtěla, ale nikdy se nezvládla k čemukoli dokopat. Sklopila hlavu do dlaní. Tak málo, málo času zbývalo.
„Agáto! Pánev!" křikla na ni, jakmile se jí v hlavě začal dělat pořádek, „musíme něco udělat!"
Sedla si ke klávesnici a začala psát. Náhodně. Ale nebyl čas na myšlenky. Nebyl čas na opravování. Devět minut, to byl veškerý čas, který jí byl nakonec dán.
Devět minut na záchranu vesmíru.
ČTEŠ
Spálené múzy
Fiksi Penggemar„Máš se?" „Celkem dobře, díky za optání. Krásný den." „Dobře. Ty se máš dobře. Zatímco celý vesmír sype sám sebe na interdimenzionální skládku." „Jak říkám. Krásný den."
