Druhá šance

Kapitola 7

„Co s ním teď bude?" zeptala jsem se ho, když jsem se trochu zklidnila. Z tváří jsem si otírala slzy, které si stále razily cestu ven.

„V tom je ten problém." Pověděl mi tajemně. Jeho kolega akorát donesl kapesníčky, tak mi je podal. Ochotně jsem je převzala a utřela si nos.

„Jak to myslíte, že v tom je problém?" nechápala jsem. Zmateně jsem se na něho zadívala. Aniž by řekl další slova, tak mi to došlo.

„Vy chcete, abych Vám ho pomohla dostat..." jen co jsem to vyřkla, tak mě úzkostí zabolelo na hrudi. To mu přeci nemohu udělat!

„Ano. Vy jediná mu jste nejblíže ze všech. Záleží mu na Vás, proto Vás nebude ani podezírat. S Vaší pomocí, ho můžeme dostat za mříže, kam patří."

„Ne! Tohle po mě nemůžete chtít! Vy jste se úplně zbláznili!" křičela jsem po něm nevěřícně. To nemohla být vůbec pravda! Co se to k čertu děje? Tohle je jen hodně ujetý sen! Musí být! Nemůže to být skutečné! Zatraceně vzbuďte mě někdo!

„Uklidněte se prosím. Kdyby to nebylo nutné, tak Vás o to neprosíme. Jste naše jediná šance." Prosil mě s upřímným tónem v hlase. Zarputile jsem kroutila hlavou. Vzedmula se ve mně vlna velkého vzteku.

„Nikdy nepůjdu proti Jasonovi. To nikdy neudělám. Nemůžu. Najděte si někoho jiného, kdo Vám pomůže." Řekla jsem mu plně rozhodnutá, že to nikdy neudělám. Nepřicházelo to v úvahu. Jason byl má láska. V očích jsem ho stále viděla v tom dobrém světle. Nechtěla jsem si nic z toho připustit.

„A co chcete dělat? Chovat se, jako bychom Vám nic neřekli? Budete s ním v milostném objetí, i přesto že víte co je zač?" udeřil na mě rozzlobeně. Jeho milá stránka se vypařila jako pára nad hrncem.

„Rozejdu se s ním. Udělám cokoliv, aby zmizel z mého života, ale nikdy nepůjdu proti němu, nemůžete mě nutit!"

„To se pletete Chloe. Právě, že můžeme. Jestliže nám nepomůžete Jasona dostat, můžeme Vás odsoudit za maření vyšetřování a půjdete si sednout, zatímco on si bude běhat na svobodě." Oznámil mi to jako hotovou věc a zvedl se k odchodu. U dveří se zastavil.

„V nejbližších dnech čekejte předvolání k soudu." Zaťukal na dveře a ty se otevřely. Rukou mi naznačil, že mohu jít. Nehnula jsem se z místa. Jen jsem na něho zírala. Přemýšlela jsem nad tím, jestli to doopravdy mohou udělat. Mám to vůbec riskovat?

„Dejme tomu, že bych Vám pomohla. Co bych musela udělat?" zeptala jsem se nervózně. Nechtěla jsem jít do vězení. Agent se pousmál a zavřel dveře. Posadil se naproti mně, kde spustil svůj proslov. Vše mi vysvětlil, co by se po mě chtělo. V podstatě bych nic neudělala. Jen bych se dál vídala s Jasonem jako do teď, akorát bych musela umístit několik odposlechových štěnic do jeho kanceláře, auta a domu.

„Nic víc?" zeptala jsem se nejistě. Agent se na mě vřele usmál.

„Ne. Možná, kdyby to bylo možné, tak se podívat po nějakých dokumentech, ale to už by mohlo být pro Vás nebezpečné. Nicméně kdyby se cokoliv přihodilo, jsme ochotni Vám zajistit imunitu a ochrannou vazbu popřípadě ochranu svědků."

„Co když to na mě pozná? Neumím moc lhát." Zajímala jsem se dál. Kupodivu jsem byla až moc klidná.

„S touto myšlenkou nepracujeme. Budete si vést skvěle. Teď už jen potřebuji vědět, jestli jste ochotna nám pomoci?" optal se s nadějí v hlase. Povzdychla jsem si.

„Copak jste mi dali snad na výběr? Nechci jít do vězení." Poznamenala jsem jedovatě. Pousmál se a přikývl.

„Jste rozumná. Agent Woodroov Vám dá vše potřebné a pak Vás odveze k Vaší rodině, abyste v tomto stavu neřídila." Oznámil mi a pak už vše bylo tak rychlé, že jsem se z ničeho nic ocitla v autě před domem mých rodičů. Byla jsem myšlenkami tak mimo, že mi to připadalo jako jedna vteřina času.