Nejtěžší úkol

14. Musím.....

Došla jsem k Alye, která na mě koukala trochu ustaraně, ale hlavně naštvaně. A taky má důvod.

,,Kdy jsi mi to chtěla jako říct?!",rozkřikla se hned, jak jsem došla k její vlastně naší lavici. ,,No..... já jsem.....nemohla....".,, Takže naše přátelství byla jenom zástěrka?",,Ne, to ne. Já tě mám vážně ráda. Ale nemohla jsem nic dělat.". Alya se trochu pousmála, ale hned se zase zamračila.,, Mně to moc nevysvětluj. Ale jemu., řekla a ukázala za mě. Podívala jsem se tím směrem a stál tam Nath. A jó, Nath. Jak mu to mám asi vysvětlit?!

NATHANIEL
Najednou do dveří vtrhla zásahovka a zatkla mého otce. Ale proč??

Ale to nebylo to jediné, co mě trápilo. Marinette. Jak mi to mohla udělat? Využít mě a potom mi zatknout otce.

Rozhlédnul jsem se okolo sebe a očima hledal Marinette.

Stála u Alyi a o něčem se asi hádaly. Ani jsem si neuvědomoval, že na ni koukám asi pět minut.

Najednou se otočila a naše oči se střetly.

MARINETTE
Naše oči se střetly. Jeho pohled byl smutný, ale i dost naštvaný, což chápu. Taky bych byla naštvaná. Co mám ale teď delat?

Po chvíli přemýšlení jsem se rozhodla jít za ním. Bála jsem se, ale musela jsem za ním jít a vše mu vysvětlit. Očima jsem ještě zapátrala po Adrienovi. Stál s velitelem zásahovky u dveří a něco mu říkal. Tak nic, od něj pomoc čekat nemůžu.

Pomalu jsem došla až k Nathovi. ,,Nathe já.......",,Nic neříkej Marinette. Jenom jsi mě využila!", rozkřikl se po celé třídě a všichni se na nás podívali i Adrien. Očividně se rozmýšlel jestli sem jít nebo ne. Nakonec se rozhodl mě jenom pozorovat a být připravený, kdyby jsem potřebovala pomoct.

,, Ty to nechápeš!",, Ale jo Marinette. Nikdy jsi mě nemilovala nebo snad ano?". Nevěděla jsem co říct. Nikdy jsem ho nemilovala, ale nemůžu mu to jen tak říct. Tak jsem raději jen mlčela.

,,Tak vidíš. Zradila jsi mě i mého otce. Ani nevím proč. Nechápu tě a nikdy ani nepochopím!", křičel na mě . Najednou jsem ucítila bolest na tváři. On mi dal facku?! Jako ano měl důvod, ale zas takový ne, nebo jo?

V očích jsem ucítila slzy. Ano, mohla jsem ho zmlátil taky, ale nejspíš jsem si to zasloužila. Celá třída teď měla oči vypadlé z ďůlků. Očividně nic nechápali. Ale to teď nebylo důležité.

S Nathem jsme na sebe koukali celkem dlouho, ale pak nám došlo, že by se hodilo něco říct.

,,Sbohem.", řekl nakonec Nath a odešel. Byla jsem ráda, že na mě už nekřičel, ale zároveň smutná z toho, co jsem mu udělala. No nic teď by se  hodilo to všechno vysvětlit i ostatním...