Můj sladký život ✔

31.

Robina

„Ksakru!"

„Co s děje Robi?" Ptá se Lewis, když nadávám u zdobení dortu.

„Potřebuju k tomu dortu blíž a nejde mi to. Překáží mi břicho a bolí mě nohy."

„Tak si ven tu vysokou židli a sedni si k tomu, nebo to nech mě a já to dodělám." Mrkne na mě a pomalu se chystá do rohu dílny pro onu vysokou židli, což je ve skutečnosti stará barovka, ale s pohodlným sedadlem.

„Ne, to je dobrý, neumím při práci sedět, navíc, jak bych se jednou zatočila, točila bych se pořád a neudělala bych už vůbec nic. Já to nějak zvládnu." Zavolám na něj, když vidím, jak tu barovku pomalu zvedá připravený k jejímu přesunu. „Nikdy si nepořizuj tak velký břicho Lewi!" Uculím se na něj, když se vrátil ke stolu naproti mně.

„Myslím, že já těhotnej nikdy nebudu."

„No, nemusíš být těhotnej, aby ti narostlo takový břicho, stačí trošku víc papat... však já jsem viděla, jak si tě Petty rozmazluje." Zvednu pobavené oči k těm jeho vystrašeným.

„Hm, to ani nezmiňuj Robi, takhle mě nemůžeš strašit! To bych pak musel navštívit toho tvýho svalovce."

„Přijď, Griff tě vyrýsuje, že ani sám sebe nepoznáš." Směju se na něj.

„Robííí." Křičí na mě Maura odněkud ode dveří.

„Co je? Hoří?"

„Ne, máš návštěvu, je tady Tobi!"

„No tak ho za mnou pošli ne? Přece se nepovalím já k němu!"

„Ahoj Robi." Ozve se na chvilku za mnou.

„Ahojky Tobi, copak tě ke mně přivádí? Jsi sám?" Nahlížím za něj a hledám Syd.

„Sám?"

„Jo, přišel jsi sám?"

„Ne tak docela, mám s sebou jednoho závisláka." Zazubí se na mě. Nechápavě se na něj dívám a tak mi dává další odpověď.

Pomalu si poklepe na tašku, jejíž popruh se mu táhne přes jeho vypracovanou hruď, která je vidět i pod tím světle zeleným tričkem, obtáhlým podotýkám a s úsměvem pronese: „Můj laptop. Je závislej na elektrice. Nevydrží bez ní dýl než patnáct minut a tomu už se říká těžká závislost. Víš?"

Hledím na něj, dávám si dohromady, co mi to právě řekl a při pohledu do jeho rozesmátých očí se ho s vážnou tváří zeptám: „Neuvažoval jsi pro něj o nějaké podpůrné léčbě?"

Na chvilku mu úsměv zmrzne na rtech, usilovně přemýšlí, jestli to náhodou nemyslím vážně a potom se rozesměje ještě víc. „Tak teď jsi mě dostala Robi, podpůrná léčba. To je dobrý. Uff, ty mi dáváš!" Povzdechne si a opět se začne nekontrolovaně smát.

„No, koukám, že jste oba ‚těžký případ' a oba byste zasloužili léčbu, ale proč jsi tady Tobi? Přišel jsi zkontrolovat, jestli bez Sydney žiju?"

„To taky, ale chtěl bych dát Sydney na tu výstavu dort, myslíš, že je to vhodný?" Podívá se na mě rozpačitě. Takhle rychle změnit výraz tváře, hm, bezva chameleon.

„To ne, Sydney nechává podávat jednohubky a víno. Nic sladkýho a velkýho. Jenom to, co jde rychle strčit do pusy celý a nenadělá to moc velkej bordel v galerii. To bys ale mohl vědět, vždyť pořádáš taky výstavy, ne?" Odkládám zdobící sáček a opírám se zadkem o pracovní stůl.

„Jo, já to taky tak dělám, ale já mám jenom fotky, ona vše dohromady a navíc tohle je první výstava Sydney, kde budu oficiálně s ní, tak jsem myslel..."

„Tak já ti udělám dortík a sušenky a všechno ti to dám do lednice u Syd. Večer až se vrátíte, si ho můžete dát jo? Syd stejně odchází kontrolovat galerii už po obědě a tak nebude doma. Klíče ještě mám. Mimochodem, slyšela jsem, že si se k ní přestěhoval, tak co, jak vám to klape Romeo?" Drcnu do něj ramenem, protože se už před chvílí opřel o stůl úplně stejně jako já. Laškování o laptopu je zapomenuto.

„Jde nám to skvěle, je to prima holka a já ničeho nelituju. Jen teď budu muset na dva týdny odletět fotit do Anglie, tak to bude takový naše první odloučení. Mám z toho docela strach a ještě větší z návratu. Nikdy jsem se nevracel k někomu, vždycky to bylo do prázdnýho bytu." Pokrčí rameny a zhluboka si oddychne.

„To zvládnete, budete si volat, párkrát dáte sex přes telefon a bude to v pohodě, uvidíš."

„Ty jsi čím dál tím větší kvítko Robi!"

„Ne, ne, já jsem pořád stejná, to jenom ty mužský hormony tady z toho břicha se občas projeví." Hladím si svoje břicho a malý mi odpovídá kopáním. „Chceš si sáhnout? Kope." Po jeho souhlasném kývnutí mu pokládám ruku na svoje břicho a Tobimu se rozzáří oči.

„To je krásný. Myslíš že Syd bude taky někdy chtít?"

„Jo, když jsme se bavily o dětech, měla jich v plánu docela dost, jediný, co jí chybělo, byl někdo, kdo jí bude milovat a chtít jí na celej život. Pro ní milující manžel a pro děti táta. Takže, pokud splňuješ tahle požadavky a myslíš to s ní opravdu vážně, je tvoje."

„Hm, tak mě napadá, kam jsme se to dostali od dortu co?"

„Hm," odpovím stejným zabručením, „slovní diskuse jsou nevyzpytatelný."

„Tak, já to shrnu. Udělám pro tebe dortík, sušenky a až půjdu z práce, tak to dám k vám domů. Souhlas?"

„Souhlas Robi. Nebudu tě zdržovat, půjdu." Líbne mě na tvář a otáčí se k odchodu.

„Díky Robi, máš to u mě!" Houkne ode dveří dílny.

„Jasně!"