Můj sladký život ✔

34.

Robina

„Vstávat ospalče!"

„Hm."

„Vstávej, ožralko! Pěkně jste se včera zřídili, jen co je pravda."

„Co? Jak víš?"

„Tak za prvé, jeden ožralý spal vedle mě, za druhé vás dovezl taxík a já pro vás dole byla. Takže jsem viděla, jak všichni vypadáte. Kluci spí v pokoji pro hosty. Ještě že byl ten taxikář tak milej chlap, že mi s váma pomohl nahoru, když viděl můj pupek. Slitoval se nade mnou!"

„Tady?" Zamručí Griff stále napůl spící do peřiny.

„Jo, jsou tady, všichni tři a podle toho, jak jste včera, nebo vlastně už dneska ráno vypadali, tak budou ještě dost dlouho spát. A to zna-me-ná..." Pomalu strkám svou ruku pod deku a jedu po Griffovo hrudi směrem dolů. Něžně obkroužím jednu z bradavek a postupuju k pupíku, kolem kterého udělám stejné kolečko, ukazováčkem zlehka přejíždím linii chloupků a přes třísla jdu k tomu středobodu chlapského vesmíru, který na mé doteky reaguje. Chytám celu jeho délku, palcem pomalu přejedu přes špičku a začnu klouzat nahoru a dolu. Griff se ještě z polospánku blaženě usmívá a já odolávám touze políbit ho na rty. Když to udělám, bude hned vzhůru, ale to ještě nechci. Shrnuji proto deku, opatrně se škrábu nad něj a zlehka, jak jen to s velkým břichem jde, na něj nasedám. Kupodivu ho ani tohle neprobudilo úplně. Myslí mi projede myšlenka o znásilnění a novinový titulek - Těhotná znásilnila přítele –. Což mě pobaví, ale snažím se jí co nejrychleji zahnat, protože vím, že bych se začala smát. Zapírám své ruce vedle jeho hlavy, dávajíc své boky do pohybu. Pomalu, zlehka, nahoru, dolu. Je pevný jako skála a vyplňuje mě centimetr po centimetru. Griff začíná přerývavě dýchat, začíná se probouzet. Přichází moje chvíle, přitisknout se rty na ty jeho. Skláním se těch pár cenťáčků níž, snažím se nějakým zázračným způsobem poskládat břicho a s natáhnutou hlavou se mi povede dotknout se jeho rtů. Je to ale dost vysilující, takže bude muset stačit jen krátký polibek. Krátký, ale pořádně žhavý. Griffovo ruce mi přistávají na bokách, jeho oči se opatrně otevírají a nyní na mě modře ospalkově hledí.

„Krásné ráno!" Uculí se na mě a automaticky mi vychází pánví vstříc.

„Dobré ráno lásko!" Vydechnu natahujíc se pro další polibek. To už se Griff zvedá na lokty a tak se k jeho rtům dostávám trošku snadněji. Líbáme se a já stále sleduju jeho modré oči, ve kterých se tak ráda ztrácím.

„Miluju tě." Doletí šepot k mému uchu.

Usmívám se, tolik tyhle chvíle miluju. Griffina miluju. Zrychlím, dech se stává překotnějším, hlas se dostává do sexy tóniny a naše oči si zase vyměňují informace, na které mají ústa vyhlášené embargo. Griff přesouvá své ruce na moje prsa, chytá bradavky mezi prsty a jemně je žmoulá. Čím víc se blíží porod, tím víc jsou citlivější a tak stačí chvilka a já se celá propínám, padajíc po barevné duze na druhou stranu. O chviličku později mě následuje i Griff. Pár rychlých přírazů, které nadzvednou nejen jeho pánev, ale i mě a já cítím to krásné teplo, které do mě proudí. Přesouvá ruce na moje záda a přitahuje si mě k sobě. Břichem jsem namáčknutá na něm, ale plně si vychutnávám naše doznívající spojení. V poklidu vydýcháváme a zdá se, že jediný, komu se to nelíbí, je náš mrňous. Z ničeho nic dá ránu.

„Au" Zakňučí Griff a vzápětí se rozesměje. „Asi se mu to už nelíbí a chce mít klid."

„Má smůlu, mamince se to líbí a klid mu rozhodně nedopřeje. Bůh ví, kdy si po porodu budeme moct něco takovýho dopřát."

***

O necelou hodinku déle, kdy jsme si ještě dopřáli menší muchlovačku ve sprše už stojím oblečená ve volných šatech u sporáku a vařím slepičí vývar, protože máma vždycky říkává, že je to nejlepší lék na kocovinu. I když táta tvrdí, že člověk se má napravit tím, čím se zkazil, raději jsem zvolila pro dnešek mámino variantu. Nepotřebuji tu mít čtyři ožralý chlapy celý další den. Griff polehává v obýváku na gauči, kde jsou ještě na jedné straně vyrovnané dárky ze včerejška a víc spí, než by byl vzhůru. Zprvu jsem ho škádlila, ale teď ho nechávám a užívám si klidu v kuchyni, kde je slyšet jen potichu hrající hudba a klokotání polévky v hrnci. K hlavnímu chodu dělám kuřecí se žampiony a sýrem a jako přílohu volím opečené brambory. Za pět dvanáct mám hotovo. Super, vyšlo mi to akorát, potěšeně se usměju. Jdu se podívat na Griffa, ale ten spí. Dojdu tedy ještě ke dveřím pokoje pro hosty, jenže zevnitř se ozývá jen chrápání. Hm, pokrčím rameny, čekat na ně nebudu. Odcházím do kuchyně, kde si naliju polévku a sedám ke stolu. „Á, ta se mi povedla." Usrknu první lžíci a musím se nahlas pochválit. Krásně silný vývar, zeleninky tak akorát a domácí nudličky, jedna báseň. Každá lžíce mi krásně prohřívá celou cestu do mého břicha a než se naděju, mám talíř prázdný. Při servírování druhého jídla si vzpomenu na Syd. Ani jsem se jí nezeptala, jestli umí Tobias vařit, nebo i nadále přežívají na jídle z restaurace.

„Ahoj Robi!" Ozve se znenadání ode dveří a já sebou škubnu. Zvednu oči na tu postavu, co se tam vynořila a dávám se do smíchu.

„No, kdopak se nám to probudil a hned dva naráz!"

„Robi, Robi, děláš, jakoby si mě takhle viděla poprvé. Nemám ani svou první ranní erekci, ani jsem se poprvé neopil, takhle božského a neodolatelného mě přece znáš!" Mrkne na mě Eric a sune se ke mně. Rozespalý je kouzelný, vlasy rozcuchané, tvář pomačkanou, oči zalepené, ale vždy plný humoru.

„Ahoj." Pozdraví mě ještě jednou a dá lehký polibek do vlasů, které mi následně prstama pocuchá. Přesně tak, jak to vždycky dělával. Usměju se na něj, vstávám a nalévám mu polévku. „Pojď si sednout a jíst, pomůže ti to."

Během následující hodiny jsou vzhůru všichni a všichni vypadají jak přejetí parním válcem. Ani se jich nechci vyptávat, kolik toho vlastně mají, nebo měli v sobě. Plně chápu, že od dvou odpoledne do půlnoci je docela dlouhá doba na spořádání celého kamionu chlastu. Oběd snědli v klidu a teď se pomalu, jelikož ty nohy ještě ne a ne poslouchat, přesouvají do obýváku. Při dopadu na gauč, mám strach nejenom o životnost našeho gauče, ale i o to, abych je nemusela sbírat z podlahy. Rychle je zkontroluju, jestli všichni sedí a pak před každého stavím hrnek kafe. Kofein, kofein, kofein, divila bych se, kdyby někoho neprobral.

„Tak jak jste si to včera užily? Nebylo ti smutno po nějakým chlapovi?" Otočí na mě oči Adrien.

„Bylo to skvělé a chlap tu přeci jeden byl!" Pohladím si své břicho.

„A co jsi dostala?"

„Martine, vážně chceš vědět, co jsem dostala?" Pousměju se na něj a on horlivě kýve.

„Dobrá, tak já vám to ukážu." Natáhnu se z křesla na okraj gauče a začnu z dárkových tašek postupně vytahovat vše, co holky přinesly. „Tak sledujte, tohle jsou poukazy do lékárny, do obchodu s dětským oblečením a na autosedačku, tady chůvičky, dudlíky, hračky, tady ještě nějaký prkotiny a tady pár kousků oblečení." Vezmu poslední tašku a pomalu z ní vytáhnu barevný balíček. Položím si ho na nohy, začnu brát jednotlivé kousky a ukazovat je klukům. „To je tričko, dupačky, rifličky, svetřík, námořnický komplet, kalhoty, bodýčko, zase tričko a tady bodýčko s velrybou."Jen co jim ukážu to poslední bodýčko, chytá Adriena, Martina a Griffa záchvat smíchu. Kroutí se a ani po pěti minutách se nehodlají uklidnit. S Ericem na ně jen nechápavě koukáme. Vůbec netušíme, co se děje.