Můj sladký život ✔

36.

Griffin

Dva týdny a já jsem čím dál tím víc nervóznější. Štěstí, že se můžu uklidňovat prací, jelikož včera přivezli objednaný nábytek do pokojíku malého. Robi  relaxuje na gauči a sleduje jakýsi pořad o vaření a já tak můžu v klidu sestavovat kousek po kousku. Jako první jsem se včera, protože mi pomáhal Martin, vrhnul na skříň. Krásná velká masivní skříň. Teď mám před sebou rozložený přebalovací pult. Není to tak složitý, jak to vypadá. Jen pár prken, šroubků a troška představivosti. Netrvá dlouho a pult rovnám ke stěně. Jako další je na řadě komoda a po komodě postýlka s nebesy. Když kolem šesté večer stojím ve dveřích, mám příjemný pocit z dobře odvedené práce. Robininy ruce se mi omotávají kolem pasu a na zádech mezi lopatkami cítím polibek. Jsem šťastný.

„Doneseš mi sem prosím ty krabice, abych mohla vybalit?" Zašeptá mi Robi do zad.
„Nech to na zítra Robi," otáčím se k ní čelem. „Mám s vámi trošku jiné plány slečno Norton!" Otřu svůj nos o ten její a dám malou pusu.

„Děláte mi neslušné návrhy pane Carter?" Pozdvihne na mě obočí a její oči se rozzáří touhou.

„Tak nějak, následujte mě prosím." Beru její pravou ruku a vedu nejdříve k nám do ložnice, kde se zastavím a dlouze jí políbím. Zavzdychá, ruce obmotá kolem mého těla, kde přejede přes mé boky na zadek, který zmáčkne a pomalu se vrací dopředu. To už jí tlačím do koupelny, kde se oba zastavíme.

„Miluju tě!" Zašeptám jí do ucha. Obcházím kolem ní jako mlsný kocour, svlékám jí ze všeho, co má na sobě, až přede mnou stojí nahá. Natočím nás k velkému zrcadlu, stoupnu si za Robi, která má zavřené oči, v rychlosti se vysvlékám a do druhého ucha jí zašeptám: „Jsi nádherná." Přejíždím prsty z jejího krku na ramena, na prsa, kde zlehka obkroužím tmavé bradavky. Vzdychne, ale oči nechává zavřené. Miluju, jak na mě její tělo reaguje, tak vstřícně, tak připraveně. Zatímco moje ruce kloužou po jejím hrudníku a laskají se se vším, čeho se dotknou, moje rty zanechávají drobné polibky ve vlasech, na šíji, na páteři. Jako motýl, který si na chviličku sedne, ale vzápětí opět zatřepotá svými křídly a letí o kousek dál. Tisknu se k jejím zádům, spojuji každičký kousek naší kůže, uvězňujíc mojí erekci mezi námi.

„Griffe." Vzdychne a posouvá ruce dozadu na mé boky. Přidržuje si mě, ale já nemám v úmyslu někam odcházet. Pokračuju svýma rukama v cestě níž a níž. Přejíždím po jejím bříšku, zlehka pohladím každičký jeho centimetr. Je tak úžasné, kdepak by mě na začátku roku napadlo, že budu mít vedle sebe ženu, kterou jsem chtěl a vánoce budu slavit jako táta. Neuvěřitelné!

„Griffe!" Vytrhává mě ze snění roztoužený hlas Robi. Skoro šeptá, přesto působí sexy.

„Otevři oči Robi!"

„Ne." Vydechne.

„Prosím." Poslechne a pomalinku je otevírá. Když zjistí, že stojí naproti zrcadlu, vyhledá v něm ty moje a pousměje se na mě.

„Miluju tě Robi, každičký kousek tvého těla i tvé duše. Dávno jsem ti dal své srdce a nezáleží na tom, jestli budeme na prstě nosit prstýnek, nebo ne. Miluju tě takovou, jaká si a na tom se nic nezmění. Nikdy! Chci, abys to věděla." Políbím jí do vlasů stále sledujíc její oči, které se teď zalily slzami.

„Griffe." Vzlykne a otočí se ke mně čelem. Chytne mou hlavu do dlaní, přitiskne čelo na čelo.

„Miluju tě, ty jsi dar z nebe a já mu každičký den i noc děkuju, že tě mám. Jsi navždycky zavřený v mém srdci, ke kterému jsem úmyslně ztratila klíč. Jsi jen můj, navždycky, napořád, na věky věků. Miluju tě!"

Teď už tečou slzy i mě. Nepotřebujeme svatbu, právě teď jsme si dali svá vyznání, své sliby jeden druhému. Vím, že tohle je ta žena, na kterou jsem čekal. Jen ona mě dokáže udělat v životě šťastným, jen s ní chci jít svou životní pouť, v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví. Dokud... Přiblížím své rty k těm jejím, jen pár milimetrů schází, když se zastavuji. Cítím její teplý dech plný vzrušení. Cítím všechny emoce, které mezi námi přeskakují, cítím, jak moc jí chci. Teď! Hned! Překonám tu mezírku a hladově si jí beru. Jazykem, zubama a ona mi to se stejnou živočišnou energií vrací. Moje Robi, můj život, moje všechno!

Ležím na posteli, zírám do stropu a vzpamatovávám se z naší divoké jízdy. Robi je bokem natisklá na mém boku, hlavu položenou na hrudi a už klidně a pravidelně oddechuje. Co se jí asi zdá? Možná o malém, o mě, o nás. O nás, jak krásně to zní. Beru druhou rukou telefon, položený na nočním stolku, otevírám foťák a fotím. Je tak kouzelná, i ze spánku se usmívá. Fotky, proč jsem ještě nepožádal Syd, aby nám udělala nějaké fotky, abychom měli památku na těhotenství? Ta myšlenka mě zcela ovládá. Ihned píšu Sydney zprávu se svojí prosbou a její okamžitá odpověď, v které poznám nadšení, mě mile překvapí. Pokud se nám to hodí, tak nás bude zítra očekávat. Posílám jí souhlasnou odpověď a pokládám telefon zpět na stolek. Líbám Robi do vlasů, rukou jí zlehka přejíždím po zádech, vstřebávajíc její teplo. Za dva týdny, už jenom dva týdny a budeme tu takhle usínat tři.

***

„Griffe, ty si stoupni za Robi a ruce jí polož na břicho. Super, vydrž, ještě světlo a blik! Paráda, ještě jednou. Dobrý. Teď si k ní stoupni bokem."

„Vždyť mi  bude všechno vidět!" Ohradím se na Sydney, která si focení a komandování užívá.

„Nemáš se za co stydět Griffe!" Pobaveně se usměje.

„Syd!"

„Neboj proboha, nic vidět nebude, bude tam stín." Protočí očima.

Tak jí poslouchám a dělám, co po mě chce. Je to zvláštní, nikdy jsem si nemyslel, že focení dá takovou práci. Nastavit se přesně tak, jak fotograf chce, čekat na dobrý světlo, na ten moment, kdy budeme oba uvolněný a nebudeme se křečovitě tvářit. Uf, je to opravdu záhul. A ještě větší záhul je, když jste úplně nazí. V oblečení to ještě šlo, ale teď? Jsme tu jako Adam a Eva. Nesmím na to myslet! Ale čím víc fotek Syd dělá, tím víc jsme v pohodě. Ke konci už jí ani nevnímáme. Prostě jsme tam jen my dva. Robi a já. Máme oči jeden pro druhého a jenom někde v hodně vzdálené mysli se kolem nás pohybuje Sydney s foťákem.

„Úžasné, budou to skvělý fotky." Mrkne na nás Syd. „Už se na ně těším!"

„Jo, to my taky."