Sucide?....Maybe

Runway

Osoba stála skoro na konci runwaye a skrz téměř neviditelné ochrané pole zírala na oblohu. Pozorovala racky, pár orlů a další menší i větší dravce které neznala. Pozorovala i stíhačky, které přistávaly i odlétaly.
Pozorovala je a přitom zatínala své okousané nehty, které už se bály růst do dlaní.
Najednou zaslechla kroky. Pomalé kroky muže, který věděl co dělá.
Přišel k osobě co nejblíže a ji na odhalených zádech zastudila hlaveň zbraně z chladného kovu.
"Asale." Pronesla klidným, avšak o oktávu vyšším hlasem.
"Otoč se." Zazněl jasný příkaz a ačkoli osoba po většinu života příkazy plnit odmítala, tento uposlechla.
Otočila se a krátké bílé vlasy po ramena ji díky větru lehce šlehaly do obličeje.
Svým jediným okem pohlédla do černých očí svého bratra a krokem se čelem co nejvíce přitiskla na hlaveň.
"Do toho." Zašeptala a skoro prosebným pohledem se zadívala do Asalových očí.
"Jsi zrůda. Sobec, který dělá jen to co si on sám myslí, že je nejlepší. Jsi necitelná jako kus ledu. Ani pro Scotta jsi netruchlila."
Zbytek už osoba nevnímala a obvinění kolem ní létaly všemy směry. Jí, ale na mysli vytanula jen ta lež. Ani pro Scotta jsi netruchlila. To byla lež. Scott byl jiný než kterýkoli muž, kterého kdy potkala. Byl stejný jako ona a právě proto ji rozuměl. Byl pro ni jako otec. Jako bratr. Byl pro ni jako rodina

Z oka jí stekla slza a osoba ji rychle setřela. Za chvíli se, ale spustila další a následně se z očí stal slaný vodopád.
To Asala umlčelo. Zdál se překvapen a možná, jen možná i vyděšen. Tento stav je, ale jen na pár vteřin. Po jejich uplynutí je slyšet cvaknutí pojistky, která se uvolnila. Osoba sebou jen jemně trhne.
"Ale no tak! Přestaň si hrát Roare! Měl bys utíkat nebo se mnou, alespoň bojovat. Nebo zmizet, tak jak to děláš vždy. Do prdele vždyť já ti můžu každou chvílí vystřelit mozek! To si nevážíš života co ti náš otec dal?"

Jestli si nevážím života co mi otec dal?
Na to je jednouduchá odpověď.
Ne.
Záleželo mi na něm. Chtěla jsem ho položit za mojí vlastní zemi. Za můj domov. Za mou rodinu a přátele.
A pak mě má země zradila. Přátelé na mě zapoměli. Rodina mi lhala. Domov byla jen iluze.
Osud si s mým životem ošklivě pohrál. Ne. Ne, osud za to nemohl. Byli to pouze lidé. Lidé válčili, lidé se měnili, lidé se vraždili, lidé Mě změnili. Přetvořili mě. Jak vzhled, tak mojí mysl. Udělal ze mě něco čím jsem nikdy být nechtěla.
Sebral mi jedinou osobu na světě která pro mě měla pochopení a já ji milovala.
Tyto události se neudály najednou v jednom měsíci. Ne. Byly jako rakovina.
Postupně mi braly poslední věci co mě držely nad vodou. A nakonec, nakonec mě opravdu zabily.
Ne doslova, ale já prostě cítila, že to co mě hnalo do života. Ta křehká konstrukce ze železa se zhroutila a nezbylo z ní nic než zničené součástky topící se v prázdnotě.
Proto mi bylo jedno jestli mi život vezme pistole a spolu s ní i můj bratr.
Teď je to už jedno.
Já už jsem dávno mrtvá.

Postava už mlčela a ten muž, Asal s lehce nechápavým výrazem vystřelil.

Jediné co poté bylo slyšet bylo tiché Děkuji.