Den kdy jsem málem spáchal sebevraždu. Když nad tím dnes přemýšlím, nevím jestli bych byl tak odhodlaný jak tehdy.
Moji rodiče a sourozenci nebyli doma a já zůstal, protože měl můj kamarád oslavu. Ten den kdy odjeli, kamarád musel do nemocnice kvůli srdeční arytmii a nějakému zánětu. Ten večer jsem neměl co dělat. Chtěl jsem být sám, ale bylo mi líto, že oslava není.
Nakonec lítost zmizela a místo toho se objevil můj stín. Mé prokletí, které mne pronásledovalo kdekoli kam jsem se hnul. Začal mne podporovat ve věcech, které jsem si myslel a které by nepodporoval nikdo jiný.
Že jsem bezcený.
Ztracený idiot.
Někdo, kdo plácá jednu blbost za druhou.
Někdo kdo nevědomky ubližuje ostatním.
Namyšlený sobec.
Potvrzoval mi, že ty, kteří se semnou stýkají jen táhnu ke dnu.
A já tomu tehdy uvěřil.
Bolest, která byla v mém těle se v tu chvíli mnohonásobně rozrostla a já jsem začal přemýšlet jak to zkončí.
Předávkování? Nemáme doma léky.
Utopení? Pomalá a bolestivá smrt. Nechtěl jsem aby to bolelo.
Podřezání nebo probodnutí?......
To byl můj způsob.
Zašel jsem si do kuchyně pro nůž a pak si sedl do obýváku na gauč.
Udělal jsem si pár cvičných, hlubších ran. Pak jsem se zhluboka nadechl a zrovna když jsem to chtěl ukončit, zazvonil mi telefon.
Ten telefonní hovor mi tehdy zachránil život.
Mojí kamaradce jsem nikdy neřekl, že jen díky ní jsem ještě tady.
ČTEŠ
Sucide?....Maybe
ContoNe každý se raduje z života. Ne každý jím poklidně proplouvá a žije ho naplno. Jsou lidé kteří si ho neváží. Nenávidí ho a proklínají za jejich příkoří. To, ale schovávají a někteří až moc dobře. Možná, že prodavačka s brýlemi v supermarketu vypadá...
