Sucide?....Maybe

Drugs

Stála předemnou. Stála tam a vedle ní ty. Po tvářích ti stékaly slzy a rty byly zkroucené do úsměvu. Vedle tebe byl bratr. Vypadal tak jako vždy a propichoval mě pohledem, který nikdy nevyženu z hlavy. Otce sem dnes nepřivedli. Kdo by chtěl nosit mrtvolu?

Všichni jsme stáli v tmavě šedé místnosti, která byla osvětlená jen dvěma reflektory.
Jeden - bílý jak strach - ukazoval na mě. Ostře červený mířil na postavy předemnou.
Všichni jste stáli a ruce jste měli připoutané k potrubí. A byla to moje chyba. Jen a jen moje.

Nechápete to? Je to asi dobře. Dobře, že o tom nevíte. Ale oni... oni si zaslouží vědět proc jsou tu. Proč tu visí ze stropu a já mám revolver v ruce.

Začalo to mnou. Ostatně jak jinak? Jak jinak by to mělo začít než nepodařeným synem?
Všechno to začalo před dvěmi lety. Tehdy jsem poprvé narazil na onu tekutinu. Byla průzračná a čistá. A přitom byla temná. Byla zakázaná.
Věděl jsem co to dělá a přesto jsem si ji koupil. Vstříkl jsem si ji do žil. A zažil jsem něco neuvěřitelného.
Výbuchy eufórie mne přivedly do sladkého bezvědomí ze kterého jsem se vzbudil až příští den.
Od té doby jsem se cítil jinak. Žíznivý. Hladový. Toužil jsem po další dávce i když jsem se zapřísahal, že to bude jen jednou.
Nakonec jsem svou přísahu zničil a rozhodl se koupit si další dávku.
Ze začátku to bylo v pořádku. Měl jsem stále dobrou práci, přítele a rodinu. Bylo to v pořádku. Tedy... do doby než na to přišel Artur. Můj mladší a až moc prchlivý bratr.
Zjistil co dělám a začal se snažit o mou záchranu. Snažil se mě odradit od té látky. Staral se o mě když jsem byl omámený či jsem ztratil vědomí. Vždy mě našel a odnesl domů, když jsem zmizel.
Já ho odehnal. Rozeřval jsem se na něj a dal mu pořádnou ránu pod pas. Zmínil jsem něco co jsem nikdy neměl a zaútočil na to nejtemější zákoutí jeho mysli.
Ten večer jsem ho viděl naposledy. Byrvu jeho očí jsem sice zapoměl, ale ten hněv a nenávist ne.

Od doby co odešel bratr se můj plán začal hroutit.
Vyhodili mě, přítel se na mě koukal s láskou ve které byla přímo hmatatelná lítost. Od rodiny jsem se odřízl.
Nakonec se na to asi nedokázal dívat a zmínil mou narůstající závislost. Tenkrát jsme se pohádali tak, jak nikdy. Nakonec odešel stejně jak bratr. Se slzami v očích.

Naživu mě po té hádce držely už jen pravidelné dávky té látky.
A pak to přišlo.
Neměl jsem peníze a začal šílet. Abstinenční příznaky se začaly objevovat a mě ovládl hlad. Neukojitelná touha po dalším uvolnění.
A tak jsem si půjčil. Od někoho od koho jsem neměl. A bylo to hodně peněz.

Za chvíli došly a onen člověk je chtěl zpátky.
Já je neměl.
Začali mě nahánět a vyhrožovat mi. Proto jsem udělal hned dvě chyby najednou.
Šel jsem za bratrem. Přijal mě a nabídl mi bydlení. Jakmile jsem, ale vytáhl, že potřebuju peníze, vyhodil mě.
Proto jsem poté šel za přítelkyní. Dlouho jsem se jí neozval a najednou jsem jí zaklepal na dveře. Okamžitě mě pustila dovnitř. Dokonce mi půjčila peníze a nabídla mi ve svém domě útočiště.
Milovala mě a já toho sprostě využíval. Byla jedna z nejlepších věcí co mě kdy potkaly.
Vždy klidná, milá, odvážná a odhodlaná. Nikdy mi nepřestala věřit.
A to byla chyba.

Peníze jsem vrátil, ale.... půjčil jsem si další. Věřil jsem, že to splatím. Nevyšlo to.
Celé se to opakovalo znovu.
Tentokrát jsem, ale běžel přímo za ní. Přijala mě a pomohla mi. Už mi, ale nepůjčila.
Asi po třech dnech mě poslala domů.

Uplynul týden a mě bylo strašně.
Hlava bolela jako by v ní byl skákající ježek a zarudlé oči pálily. Ruce se mi třásly až jsem skoro nic nedokázal udržet.
Potřeboval jsem další. Musel jsem mít další! Nemohl jsem bez toho být.
Nakonec jsem udělal svoji poslední chybu.
Půjčil jsem si ještě víc.

Měsíc nebo dva to pak bylo v pořádku. Svět byl krásný. Tedy.... pro mě. Lidem kolem mě jsem stále všemožnými způsoby ubližoval. To jsem, ale nevnímal.
Ale pak přišla doba kdy jsem neměl peníze a Oni chtěli své peníze zpět.

Nejdřív mi vyhrožovali jen párkrát za měsíc. Pak několikrát denně. Sledovali mě na ulici. Několikrát mi rozbili okno.
A nakonec jsem skončil tady.
Ani nevím kde jsem.
Zjevně nějaké skladiště.
Šílím po další dávce a držím v třesoucíse ruce zbraň. Mířím na ně.
Buď oni nebo já. Mizerný či normální život. Hříšník či světec. Hněv a mír. Jed či protilátka.
Já nebo lidé které jsem kdysi měl rád. Kdysi, když mou mysl i tělo ovládala ta látka. Nezaslouží si snad žít?
Můj přítel, kterého jsem miloval? Má kamarádka která při mě stála po všechny ty léta? Můj bratr? Ten který byl ochotný se potopit ke dnu se mnou?
Podíval jsem se jim do tváří a hledal tam náznaky. Náznaky strachu. Náznaky nenávisti. Ale viděl jsem jen lásku. Lásku, smutek, hněv, lítost, statečnost a odhodlání. Viděl jsem odpuštění.
A to jsem si já nezasloužil. Nezasloužil jsem si nic z toho. To já byl ve skutečnosti ten špatný. Ta temná energie.

Zhluboka jsem se nadechl, ale nevyšla ze mě ani hláska. Co bych, ale řekl. Nebyl jsem v postavení abych k nim mluvil. Už jsem nebyl hoden titulu Člověk.
Proto jsem stiskl revolver co nejpevněji a dal si jeho hlaveň k hlavě. Jako jsem to viděl ve filmech.

Bál jsem se. Strašně. Celý život jsem se obával smrti. Nechtěl jsem přijmout, že jednou zemřu. Ale stane se to.
Ne za několik let. Nyní. V této chvíli a moment. Odjistil jsem zbraň a zavřel oči.
Chtěl jsem je nechat otevřené, ale nechtěl jsem vidět jejich výrazy. Zlomené. Zhrozené. Ublížené. Teď už i nenávistné.
Nebrečel jsem. Stiskl jsem čelisti k sobě a s malým sebezapřením jsem zmáčkl spoušť.