Wanted man [DOKONČENO]

XXXIII

„Já no...-.” TaeHyung se už chystal odpovědět, když v tom uslyšeli odemykání dveří, ve kterých se objevil ten samý policajt.

„Kim TaeHyung.” tentokrát vyslovil mladíkovo jméno. TaeHyung byl trochu rád, že nemusel odpovědět na otázku, ale pro tom se i bál. Zvedl se ze země a šel k policistovi ve dveří, který mu stejně jak JungKooku uhnul.

„Tak zase sám.” pokrčil rameny HoSeok, když se za TaeHyungem zavřely dveře. Teď se zas mohl věnovat k přemýšlení nad smyslem života.

„Kam to jdem?” zeptal se mladík nejspíš svého hyunga, když nevěděl kam má zabočit.

„Pojď.” hrubě ho chytil za paži a vedl uličkou, která vedla vlevo. Mladíkovi se zdálo, že každým krokem policistův stisk jeho paže zesiluje, ale nechtěl to dát najevo.

„Jsme tady.” řekl policista a zastavil se. TaeHyung do něj jemně narazil, protože nevěděl, že bude zastavovat. Policista to ignoroval a ukázal na dveře, u kterých se zastavili. TaeHyung se podíval na ty dveře a na cedulku, která byla vedle dveří.

„Vážně půjdu na výslech?” otráveně se zeptal TaeHyung, když si přečetl co stálo na cedulce. Už ho nebavilo nebavilo vyslýchání. Bylo to pořád stejné.

„Tak jdi.” popostrčil ho a mladík na to vzal za kliku a otevřel dveře.

„Konečně. Tak se posaď.” ozvalo se z výslechové místnosti, když TaeHyung otevřel dveře. Policajt za ním ho jemně strčil dovnitř a rychle za ním zavřel. „Posaď se.” ukázal na židli před sebou. TaeHyunga to donutila se podívat tomu člověku do obličeje. Jeho hlas mu moc někoho připomínal, ale nemohl si vzpomenou koho. Až když se mu podíval do obličeje zjistila, proč mu je ten jehohlas povědomej. Byl to ten samý muž co ho vyslýchal poprvé. Nechtěl už ho nějak provokovat, protože si vzpomněl, jak mu praštil hlavou o stůl, když mu nechtěl odpověď, proto si sedl, jak mu přikázal.

„Kim TaeHyung, že?” ironicky se zeptal a ukázal na osloveného perem. Mladík na sucho polkl a přikývl na souhlas. Nevěděl proč, ale v jeho přítomnosti se necítil vůbec příjemně. Teď už pochopil proč ho sen policajt strčil a rychle za ním zavřel dveře. Stejně jako jeho hlas nebyl příjemný ani jeho obličej. Jeho sem tam našedlé vlasy měl zvláště upravené při čemž mu padaly do zapadlých očí. Na rtech mu hrál úšklebek, který mu dodával více důstojnosti. Vydal jako pravý egoista.

„Dlouho jsme se neviděli.” usmál se při čemž si zapisoval nějaké údaje. „Máš zajímavý složku.” sklonil se do tašky, kterou měl pod stolem a vytáhl z ní složku s Taeho jménem. „Mám číst?” provokativně se usmál a otevřel složku.

„Ne.” řekl si sám pro sebe, ale díky tichu, které rušilo jen šustění papíru, to šlo slyšet.

„Jak to, že ne?” nachvíli zvedl pohled od papírů a podíval se na TaeHyunga, který měl skloněnou hlavu a pozoroval své ruce na stehnech. „Je to taková detektivka. Poslouchej.” odmlčel se a důležitě si odkašlal. „Devatenáctiletý Kim TaeHyung byl zatčen za zavraždění jeho rodičů a dvou nezletilých sourozenců. Dne 14.ledna se mu povedlo utéct beze stop a utíkal před zpravedlností dokud ho nepřivedl ctihodný soudce DongYoo.” dokončil poslední větu a odložil si složku na stranu. „Máš nějakou novinku?” spojil si ruce do trojúhelníku.

„Nic z toho jsem neudělal.” odmítl TaeHyung a záporně zavrtěl hlavou. Tohle už přestalo muže naproti němu nevydržel a zlostí praštil do stolu.

„Přestaň lhát! Udělal si to!” zasáhl TaeHyunga slinovou sprchou a hned na to se uklidnil a jemně si povolil kravatu. „Přiznej se a budeš mít zkrácený trest.” snažil se donutil, ale TaeHyunga to nazaujalo. Nelákalo ho se přiznat něčemu co neudělal.

„Neudělal jsem to. V ten den jsem byl svými kamarády v restauraci. Můžete se podívat na rezervace z toho dne.” snažil se obhájit TaeHyung což zaskočilo jak může s ním v místnosti, tak i lidi co je pozorovali.

„Hned tady budu.” řekl trochu zaskočeně a odešel z místnosti a místo něj dovnitř vešel policajt co ho send dovedl.