Wanted man [DOKONČENO]

XXXVI

Podle malého okénka, který sloužilo jako jediný zdroj světla, se dalo poznat, že se začínalo stmívat. TaeHyunga to mírně vyvedlo z míry. Už dlouho neviděl svého přítele JungKooka. Bál se o něj.

„Proč se pořád nevrací?” zeptal se sám sebe. Kolena si přitáhl k hrudníku a jeho pohled namířil ven z cely. Nic se tam zajímavého nedělo, ale doufál, že se na chodbě objeví JungKook.

Když už to chtěl vzdát a sklopit jeho pohled, ozval se hlas. Hlas vůbec nepoznával, ale i tak ho to donutilo seskočit z postele a opřít se o mříže, aby co nejlépe viděl.

„Cela 35.” rozpoznal slova. Kroky se k němu začaly přibližovat. „V téhle cele je Kim TaeHyung.” zpozornil, když uslyšel své jméno. Hlas osoby mu přišel povědomí, ale kvůli ozvěně ho nemohl pořádně rozeznat.

Kroky se zastavily přímo před ním a TaeHyung se konečně mohl podívat na osobu, která vyslovila jeho jméno. Byl to policista, který ho vyslýchal. TaeHyung jemně vytřeštil oči, když ho uviděl.

„Mám pro tebe dobrou zprávu.” nemilé se usmál a vytáhl svazek klíčů. Prohlídl si skoro každý klíč až našel ten který potřeboval. „Jsi volný.” zamával klíček, kterým následně odemkl mříže.

„D-doopravdy?” byl šoku. TaeHyung nemohl uvěřit, že po tolika měsících se dostane z vězení. Policista na jeho otázku kývl. Mladík opatrně vyšel z cely a mírně nadskočil, když se za ním mříže zavřeli.

„Musíš odepsat jen nějaké papíry a dostaneš sledovací zařízení, abychom věděli, kde jseš.” informoval ho policista a šel chodbou ke dveřím. TaeHyung ho okamžitě doběhl. Jeho srdce bylo o závod. Konečně se dostane ven.

Po podepsání hromady papíru si TaeHyung oddechl. Nikdy nemusel podepsat tolik papírů. Ani k tomu neměl důvod. Odložil propisku a sledoval policisty kolem sebe.

„Tohle budeš nosit.” vyrušil ho muž, který nesl malé sledovací zařízení. Klekl si před něj a připevnil to na TaeHyungův kotník. „Nemusíš se bát, že to nějak zničíš. Mělo by to vydržet tvojí každodenní činnost.” informoval ho a odešel.

„Zavolal jsem vám odvoz.” ozval se za ním hlas. TaeHyung se postavil a zamířil k východu. Najednou ho přepadla nervozita. Co teď bude dělat? Ve vězení strávil už šest měsíců. Z toho jen pár týdnů byl na útěku.

Byl pár kroků od východu, když z něj nervozita opadla. Zastavil se před dveřmi a počkal než mu hlídač otevře. Ozvalo se pisklavý zvuk, který oznámil otevírání dveří. TaeHyung kynutím poděkoval hlídači a vzal za kliku. Otevřel těžké dveře a dotváře se mu nahrnuly slzy. Konečně se dostal ven.

„TaeHyung!” uslyšel své jméno. Okamžitě se otočil za osobou, která ho volala. Byl to YoonGi, který stál u svého auta. TaeHyung se rozešel ke svému hyungovy.

„Vítej venku.” zavtipkoval starší z mladíků. TaeHyung ho jemně praštil do ramene. „Teď už se sem stad nedostaneš.” zavtipkoval YoonGi.

„Snad.” zazubil se TaeHyung. „A proč jsi tady jenom ty?” zeptal se, když kolem sebe nikoho jiného neviděl.

„Tak pojeď.” řekl mu jen a nastoupil do auta za volant. TaeHyung se posadil vedlo něho. Cítil se o dost příjemněji, když věděl, že se nemusí skrývat.