Shadows(HPDP) - pozastavené

Část 1. - Bradavický expres

Stála jsem na nádraží a prohlížela jsem si červenou lokomotivu. Byla krásná, z jejího komína pravidelně vycházela pára. Do vlaku se pomalu začínali soukat první kouzelníci, a ti starší z nich pomáhali mladším s kufry. Přišlo mi to od nich opravdu hezké a svým způsobem roztomilé. Vykouzlilo mi to na tváři úsměv, ale když jsem se podívala na sestru, jestli to tak cítí také, tvářila se otráveně a prohlížela si své nehty. V tomhle ohledu jsme si nikdy nebyly moc podobné.

"Ani se mi nechce věřit tomu, že jdete dnes poprvé do školy," povzdechl si Walter a obě nás pevně objal. Podívaly jsme se na sebe a objetí jsme mu oplatily. Byla to pravda, nikdy dřív jsme ve škole nebyly, protože nás učil kouzlům celý život doma. Hlavně s lektvary to bylo vždy zajímavé.

"Neprožívej to tolik, už nejsme malé," usmála se Rachel. Ano, ona už opravdu nebyla malá. Sedmnáct let jí bylo už nějaký ten pátek, ale mě to teprve čekalo, za tři měsíce. Často se mi vesele pošklebovala, že jsem ještě škvrně, ale vždy toho nechala, když jsem jí začala ignorovat.

Walter si povzdychl a něžně jí poplácal po hlavě, mě pohladil po tváři. Takhle to u nás obvykle bylo, protože Rachel byla doma ta drzá a já ta hodná. Takové jeho rodičovské gesto. "Bude se mi po vás stýskat! Hlavně tam na sebe dávejte pozor a nevyvádějte tam žádné hlouposti, stejně bych se to určitě dozvěděl."

"Nám po tobě také," řekla jsem a konejšivě jsem ho pohladila po zádech. Byl to jediný rodič, kterého jsme kdy měly. „A neboj se, jsme přece hodné a dobře vychované dívky.“

Vypadalo to, že chce Rachel pronést nějakou poznámku týkající se mé vychovanosti, ale odpustila si jí, místo toho se usmála na Waltera a přátelsky ho šťouchla do ramene. „Já dám tady na prcka pozor, vychovám jí k obrazu svému.“

Zděšeného výrazu Waltera si raději nevšímala.

Když se ozvalo zahoukání, rychle jsme naložily do vlaku kufry a rozloučily jsme se s Walterem. Potom už jsme jen za dveřmi sledovaly, jak se od nás vzdaluje. Věděla jsem, že se mi bude stýskat, ale také jsem se těšila na nové zkušenosti.

Něco se mi otřelo o nohu a já si všimla svého černého kocoura. Sehnula jsem se k němu a pohladila jsem ho. Předtím jsem si ho moc nevšímala a on mi to svým výrazem dával dost jasně najevo. Věděla jsem, že je uražený, a že mě to bude stát několik kočičích pamlsků, aby se na mě přestal zlobit.

Vedle se prohnala Rachelina kočka, jak jinak než také černá, ale můj Baltazar nebyl černý úplně, všechny ťapičky měl sněhově bílé, bylo to zvláštní. Tenkrát když jsem si ho přinesla domů, tak si dupla, že chce také kočku. Walter nevěděl, co s ní má dělat, tak jí raději neodporoval a v naší rodině jsme brzy přivítali další malou černou kuličku.

"Vypadá to, že Chris nám šla najít kupé," mrkla jsem na sestru. Ta se usmála a vydala se najít svou kočičí přítelkyni.

Zvedla jsem se a následovala jsem jí. Baltazar chvilku počkal, potom se rozběhl a předběhl mě, aby mi mohl skočit do náruče. Nic jsem nenamítala, byl sice těžký, ale uražený kocour není nic pěkného.

Chris samozřejmě nezklamala, takže už jsme po chvíli spokojeně seděly. Musím podotknout, že se po nás lidé cestou otáčeli. Aby také ne, byly jsme jediné starší studentky, které sem letos nastupovaly. Nejspíš se to tu už rozšířilo.

"Připomeň mi, proč nás Walter učil všechny ty roky doma, teď tu budeme za idioty," zavrčela Rachel. Podívala jsem se na ní a musela jsem se zasmát. Mračila se a hladila kočku, která se po ní spokojeně válela.