Shadows(HPDP) - pozastavené

Část 4. - Kdo si chce zaplavat?

Nemohu říct, že jsem se probudila opět první. Sice jsem byla v pokoji jediná vzhůru, ale to jen díky tomu, že jsem celou noc nemohla usnout. V hlavě se mi honila spousta myšlenek a já se jich prostě nemohla zbavit.

Lucius Malfoy. Severus Snape. Krvezrádce Sirius Black. Obraz světlovlasé dívky. Walter a to, jak nás najednou poslal studovat. Ten telefonát.

Šlo to pořád dokola a já měla pocit, že se z toho zblázním. Donutila jsem se vstát z postele a šla jsem do koupelny provést ranní hygienu. Měla jsem pořádné kruhy pod očima, které jsem zamaskovala jednoduchým kouzlem. Vlasy jsem si přehodila přes pravé rameno a upletla jsem si volnější cop, který začínal až někde na ramenou a končil u mého pasu. Některé prameny zůstaly volné a teď se mi líně vlnily kolem levé tváře.

Vyšla jsem z koupelny a kousla jsem se do rtu. Prohrabala jsem skříň a vzala jsem si na sebe košili a upnuté černé kalhoty. Vlastně to bylo něco mezi kalhotami a silonkami, ale bylo to pohodlné a byla jsem si jistá, že si toho nikdo nevšimne. Natáhla jsem si hábit a na ruce jsem si vzala rukavičky, tentokrát černé. Spoléhala jsem na to, že se Lily nějak povede vykopat sestru z postele a vyrazila jsem z pokoje.

Musela jsem zjistit, jestli znovu narazím na ten obraz dívky nebo ne. Pospíchala jsem prázdnými chodbami až dokud jsem nenašla tu, kterou jsem hledala. K mému zklamání tam nebyla po obraze žádná stopa. Jakoby se mi to snad jen zdálo.

Opřela jsem se o zeď a zavřela jsem oči. V Bradavicích bylo nejspíš možné všechno a já měla problém se s tím vyrovnat. Možná bych se na to mohla zeptat Lily? Rozvzpomenula jsem se na to, jak mi dívka na obraze naznačila, abych to nikomu neříkala. Nejspíš ne. Ale proč se bavila zrovna se mnou? Možná to byl jen nějaký vtip.

Zhluboka jsem se nadechla, otevřela jsem oči a odlepila jsem se od zdi. Donutila jsem se vykročit směrem k jídelně, i když jsem totiž neměla hlad, můj žaludek si určitě myslel něco jiného. Včera jsem k večeři nic pořádného nejedla a když k tomu připočítám celou noc, kdy jsem nezamhouřila oka, jednoduše řečeno, o žaludeční problémy nestojím.

Když jsem došla do jídelny, skoro nikdo tam ještě nebyl. Dokázala bych přítomné spočítat na prstech jedné ruky, ale to mi nijak nevadilo. Posadila jsem se k Nebelvírskému stolu a pustila jsem se do jídla. Vzala jsem si nějaké pečivo, sýry a hromadu zeleniny. Masu jsem se jako vždy snažila vyhnout.

V zádech jsem cítila pohled a bylo mi tak nějak jasné, kdo na mě tak zírá. Vysokého blondýna jsem si všimla takřka hned, jak jsem vešla. Kdyby věděl, že byl jedním z důvodů, proč jsem nemohla celou noc spát, asi by to potěšilo jeho ego. Věřím, že by si neodpustil nějakou poznámku o tom, že se ho bojím. Sice je zvláštní takhle přemýšlet, když ho vlastně vůbec neznám, ale věřím, že po té noci na to mám právo.

Po tom co jsem se pořádně najedla jsem vstala od stolu a zamířila jsem pryč z jídelny. Z mých známých tam zatím nikdo nebyl a já doufala, že mě nebudou někde hledat, protože jsem zamířila rovnou před učebnu Obrany proti černé magii. K mému překvapení jsem tam nebyla sama, kus ode mě stál Severus Snape a jak jinak než si četl. Chvilku jsem si hrála s myšlenkou, že si s ním půjdu promluvit, ale po včerejšku jsem si to rychle rozmyslela, posadila jsem se na zem a opřená o zeď jsem zavřela oči. Musel být určitě rád, že se s ním nesnažím navázat kontakt.

„Elisabeth,“ někdo se mnou lehce zatřásl. Co se děje? Já usnula? Možná. Otevírat oči se mi nechtělo. „Elisabeth!“ hlas byl naléhavější. No dobrá. Donutila jsem se otevřít oči a setkala jsem se se sestřiným pohledem.