Shadows(HPDP) - pozastavené

Část 8. - Bolest

Druhý týden utekl jako voda, ani jsem nevěřila tomu, že už jsme tu tak dlouho. Sice to nijak závratná doba nebyla, ale pro mě a Rachel to bylo jiné, předtím jsme nikdy nebyly tak dlouho mimo domov a náramně jsme si to užívaly. Nová přátelství nám opravdu prospěla, ale na Waltera jsme si také vzpomněly, protože se nám po něm stýskalo. Někdy v polovině týdne nám poslal dopis, ve kterém mě podezříval, že jsem ten od nás psala jen já a Rachel si to potom akorát přečetla. Má nás prokouklé, to se mu musí nechat.

Všichni kromě mě a Remuse měli celý týden trest, takže jsme trávili dost času spolu. Opravdu rychle jsem v něm našla dobrého kamaráda a musela jsem se usmívat pokaždé, když se na mě podíval. Často jsme spolu dělali úkoly v knihovně a potom jsme si tam i povídali. Když jsme tam potkali Severuse, dělal, že nás nevidí a odešel, ale sám se se mnou tak nějak bavil. Stačilo, abych nemluvila o klukách a nepokoušela se být moc důvěrná nebo až přehnaně přátelská.

K mému štěstí už jsem na chodbě nepotkávala Luciuse Malfoye, bohužel jsem se však nevyhnula jeho vražednému pohledu při společných hodinách. Bohužel jsem však nenarazila ani na obraz. Tak nějak jsem se smířila s tím, že jsem měla nejspíš halucinace z hladu a marné hledání jsem vzdala, i když ve mně stále hlodala malá jiskřička naděje, že bych mohla onu plavovlásku zase vidět.

"Už zase o něčem přemýšlíš?" zeptal se známý hlas a já se přistiženě usmála. Často jsem si jen tak pro sebe rekapitulovala, co se stalo. Bylo to po těch všech letech jen s Rachel a Walterem prostě neuvěřitelné. Musela jsem stále přemýšlet o tom, co tu zažívám.

"Vždyť mě znáš, Remusi," řekla jsem a uzobla jsem kus hroznového vína z talíře před námi. "Nemůžu uvěřit tomu, že už sem chodíme dva týdny. Je to prostě hrozně zvláštní, líbí se mi tu a ten čas hrozně rychle utíká."

"To se ti jen zdá, dva týdny nejsou zas tak dlouhá doba," usmál se. "Počkej, až tady budete půl roku, to už si tu na všechno zvyknete."

S úsměvem jsem pokývala hlavou. "Ochutnej ty hrozny, jsou hrozně dobrý. Takový jsem snad ještě nikdy nejedla, a to jsem na ovoce expert."

"Dobře, že jsi to ty," ochutnal. "Vždycky, když tě vidím jíst, vrtá mi něco hlavou."

"Co?"

"Proč nejíš žádné maso?"

"Snažím se tomu vyhnout, nechutná mi to."

"Jak to může někomu nechutnat?"

"Jiné chuťové buňky," usmála jsem se. "Prostě mi nechutná, nech to plavat. Zvykneš si na to."

"O čem tam zase cukrujete, vy hrdličky?" vtrhnul mezi nás Sirius a oběma nám dal ruku kolem ramen. "Co takhle dneska něco podniknout?"

"Chci si dočíst jednu knížku, kdybych měla něco podnikat s tebou, určitě by z toho byl nějaký trest," vyplázla jsem na něj jazyk. "Raději se budu vzdělávat v tom krásném křesle v knihovně."

"A určitě tam jakože náhodou narazíš na Srabuse a budeš se vzdělávat s ním."