Woodová

37. CATH A OLIE

"Teď už jsme snad v bezpečí," vydechla jsem a prohrábla si vlasy. Fred si sedl na podlahu vedle mně a chytil mě za ruku, kterou jsem si netrpělivě prohrabovala vlasy. Donutil mě se mu podíval do očí, a držel mě za bradu, abych se na něj opravdu dívala já. Překvapivě se ani jeden z těch tří na nic neptal, ale věděla jsem, že teď má chvíle klidu a nemyšlení končí.
"Proč ses za námi najednou přihnala jako blesk z čistého nebe?" zeptal se mě narovinu Fred a probodával mě svým prozíravým pohledem. "A kde je Charlies?"
"V Karpatech, kde by byl?" zamumlala jsem a zírala do země.
"A proč nejsi ty v Karpatech?" zeptal se Oliver náhle a popošel blíže ke mně. Fred mě konečně pustil, abych se na něj mohla podívat.
"Cath-" promluvil na mě George, ale já ho stihla přerušit.
"Já mu to řekla," zamumlala jsem a oba na mě zírali.
Oliver se zarazil v pohybu a zíral na mě. "Co jsi mu řekla?"
Sklopila jsem malinko vyčítavě pohled, ale pak jsem ho zase zvedla a podívala se mu zpříma do očí. "Že ho miluju od první chvíle, co jsem ho uviděla."
Oliver se na chvíli zarazil, ale pak jakoby poslední dílek skládačky zapadl na své místo a on se na mě jen malounko usmál.
"A on?"
"Utekla jsem. Nevěděla jsem, co mi řekne a měla jsem strach," přiznala jsem pomalu. "Není to tak, jak to zní! Slyšela jsem, že máte potíže a chtěla jsem vám pomoct, ale pak mi došlo... že možná umřu. A že už ho možná nikdy neuvidím. A já bych... nemohla bych... nic... kdybych mu to neřekla. Aspoň jednou jedinkrát. Musela jsem mu to říct. Potřebovala jsem to. A myslím, že i on to potřeboval slyšet. Ujistit se. Nevím sice, jestli to cítí stejně, ale já musela něco udělat. Musí znát pravdu."
George jakoby chtěl něco říct, ale Oliver ho předběhnul. "Cath-"
"Jsi pako," zamumlal Fred a objal mě. "Neumřeš. Nikdo z nás neumře."
"Jak to můžeš vědět? Moc dobře vím, co se dělo během poslední války..." šeptla jsem a objala Freda zpátky. "Nevím, jestli se dokážu smířit s tím, že o někoho přijdu. Poslední dobou mám hrozný pocit. Příšerný. Skoro úzkost. Jako bych mohla jen čekat, než dopadnu na dno, odkud jsem se celou věčnost snažila vyhrabat, ale teď padám zase, ztrácím záchranné lano. Ten věčný strach, že o někoho přijdu... Chtěla bych jen, abych to byla raději já. A udělám, co bude v mých silách, abych to byla jen já."

Věděla jsem, že se nám nebude dařit utíkat věčně, obzvlášť, když nám jsou na stopě, a že nás chytí. Dvojčata se stihla přemístit včas, ale mně jeden z nich vyrazil hůlku z rukou a během jediného zabušení srdce jsem byla spoutaná a tažená bystrozorem před opuštěnou tovární budovu.
"Slečna Woodová, Cathrine. A pan Wood, Oliver," zamručel bystrozor hlídce, která nás přebírala.
Oliver se na mě výhružně podíval, abych mlčela. Co ten tady dělal? Měl být už dávno pryč. Já ho jako vždy neposlechla. "Takže to bude Azkaban, nebo mučení, výslech a poprava? Osobně bych se nepřikláněla ani k jednomu, vzhledem k tomu, že i kdybych něco věděla, neřekla bych vám ani slovo. To bych raději strávila zbytek života mezi akromantulemi s šílenou arachnofóbií než nechat se vámi vyslechnout. Dotkněte se ale mého bratra a přísahám-" Jeden z bystrozorů mě udeřil do zad, abych se přestala v jeho sevření svíjet a kroutit a vykrucovat, ale také abych přestala mluvit. Strčil do mě tak silně, až jsem skončila na tvrdé zemi a tvrdě se praštila do hlavy. Oliver se začal rvát s bystrozorem, který ho držel, o to víc a začal něco štěkat na všechny strany. Když praštili i jeho, začala jsem zase křičet já. Oba nás zase popadli a táhli dál a tak jsem se rozhodla pokračovat.
"Pokud se ovšem rozhodnete zavřít nás do Azkabanu, spolehněte se, že do týdne z něj nezbude nic než prach a popel. Do té doby bych chtěla poprosit o celu s oknem, ráda bych se tam opálila. Pokud možno prostornou, chtěla bych zůstat s bratrem. Proč se tváříte tak kysele?" Bystrozor i smrtijed se na mě podívali. "Copak, příčí se vám zavírat děti?"
"Mluví jako mladá Blacková," zavrčel smrtijed.
Buď už zticha, znakoval mi Olie prudce, ale smrtijed ho praštil přes ruce. "Nedotýkej se mého bratra ty-"
"Crucio!" zapištěl nepříjemný hlas. "Slečna Woodová je nenapravitelně rozvrácená, a už jí ani převýchova nemůže pomoci."
Snažila jsem se se ze všech sil nevzpouzet a zakousla jsem se sama sobě do rtu, jen abych tu bolest ventilovala. "Ty... jedna příšerná..."
"Dost!" zapištěla Umbridgeová a pokračovala v míření hůlkou na mě a zároveň zírala svýma chladnýma prázdnýma očima na Olivera, který se stále snažil bojovat s bystrozorem. "Měla jste se učit, jak se chovat a jak jednat správně, dokud jste měla příležitost. Mohla jste změnit vaše chování a přestoupit na hodnoty ministerstva, dokud jste měla příležitost." Zbytek její věty přerušil můj křik. Marně jsem bojovala, abych nekřičela, ale křik začal mé pocity přetvářet ve skutečnost, která se mi jakoby vyhýbala. "Mohli jsme vám pomoci. Tolik špatných vlivů, násilných a nečistých vzorů, byla by dokonalým příkladem nezdařené výchovy i výuky, má úplně rozvrácené vnímání světa i hodnot, na kterých stojí kouzelnická společnost. Jaký by to byl dokonalý úspěch ministerstva, ukázat jim, jak lze převychovat takto rozvrácené děti, děti vychováváné vězni a násilníky - jistě, myslím Hesper Blackovou, i když ani John Wood neměl zrovna bezchybnou minulost- děti vystavené vlivům a názorům špinavých kříženců a jejich milovníků-"
Olie se vysmeknul smrtijedovi a strčil do ropuchy, až jí z ruky vypadla hůlka. Kopla jsem bystrozora do holeně a pak i do druhé a než stihl zareagovat, vytrhla jsem mu z ruky hůlku i mou a Olieho, co si strčil do saka. "Mdloby na tebe!"
"Petrificus totalus!"
"Krásná práce, sestřičko."
"Děkuju, bráško," usmála jsem se a hodila mu hůlku. Zamračila jsem se, když jsem se podívala pod sebe. "Je mi z ní na nic. Nechápu, jak vůbec takhle může mluvit o strýčkovi Removi. Jak takhle může mluvit o naší škole a našich přátelích. Jak si může vzít do huby naše rodiče, co byli podle a zákeřně zrazeni a chladnokrevně zavražděni za to, že si zvolili stranu, které věřili, a bojovali za lásku a svobodu a rovnoprávnost do posledního dechu. Naši rodiče byli a jsou úžasní a milující lidé a to ty nikdy nemáš šanci pochopit, protože nemáš tušení, co to láska vůbec je!" vykřikla jsem a z mé hůlky samovolně vyšlehly rudé jiskry. Olie mě chytil za rameno, což mě trochu uklidnilo. "Zbývá už jen otázka, co uděláme s ní." Ukázala jsem na Umbridgeovou krčící se v koutě.
"Měl bych takový nápad-"
Postoupila jsem k ní a než stihl Olie cokoliv říct, vrazila jsem jí takovou, že si s toho sedla na zadek. "Ta byla za moje rodiče." Vrazila jsem jí ještě jednu. "A tahle za strejdu Remuse."
Otočila jsem se na Olieho. "Promiň." Oliver ji rychlým kouzlem uspal.
"Pořád tě ještě neomrzela ta tvá věčná agrese, Woodová?" zaslechla jsem za sebou a prudce se otočila. Nonverbálním kouzlem jsem postavu odzbrojila ve stejnou chvíli, jako jí Oliver spoutal. "Flinte?" zavrčel Oliver, "co tady děláš?"
"Olie, on je smrtijed," zašeptala jsem, když mi došlo, jak je oblečený. Chytila jsem ho za paži a rychle se postavila před něj. Přiblížila jsem se k Flintovi, abych pouta trochu uvolnila ale především, abych ho vyslechla.
"Cath, nestahuj mu tu pásku z pusy, uřkne nás," varoval mě Olie.
"Myslím, že kdyby to chtěl udělat, poslal by nám kletbu do zad už dávno před tím, než na nás promluvil. Něco chce." Neposlouchala jsem ho a stáhla mu lano, které se mu utahovalo kolem krku. "Proč jsi to udělal?"
"Jsi čistokrevná, musíš tomu rozumět," zachraptěl zhrublým hlasem a zíral na mě svýma temnýma propadlýma očima.
"Jsem hlavně krvezrádkyně," připomněla jsem mu. "A přesně proto jsem ti taky tenkrát ve čtvrtém ročníku před tréninkem zlomila nos."
Flint se zamračil. "Jenom protože jsem se nebránil. Nervu se s malýma holkama."
"Nelži," zašeptala jsem. "Máš možnost mluvit, tak mluv. Sledoval jsi nás, že? Chceš, abychom tě pochopili a vyslechli, že? Proč jsi nás nezabil? Proč ses nebránil? Co chceš?"
"Přidej se k nám," zachraptěl, a já se zarazila a nebyla schopná přemýšlet, mé rty jen překvapeně vydechly tichounké co, ale on se jen opakoval. "Přidej se k nám."
"Nikdy!" vyjekla jsem. "Moji rodiče jsou mrtví jen kvůli vám! Můj strýc zemřel jen kvůli vám! Tolik dobrých lidí zemřelo a trpělo jen kvůli vám! Copak máte v hlavě piliny? To vůbec nevidíš, na jakou stranu ses přidal? Copak ty nevíš, o co se bojuje? Proč se bojuje? A za co ty bojuješ? Já to vím a proto se nikdy nevzdám, nikdy neuhnu a nikdy nezradím. Budu bojovat do posledního dechu za to, čemu věřím!"
Flint jen přerývaně dýchal, ale jeho hlas byl tichý, zoufalý. "Milost. Vezmou tě na milost, pokud se mnou teď půjdeš."
"Proč bych o ní měla stát?!" vykřikla jsem znovu a rozhodila rukama. "A co můj bratr, moji přátelé?"
Flint zíral jen na mě. "Dokázal jsem zařídit milost pro tebe."
"Zařídit? Kolik životů tě to stálo? Myslíš si, že si mě můžeš koupit? Co podle tebe stojí můj život?! I kdybys 'zařídil milost' pro mou rodinu, jak si můžeš myslet, že bych šla s tebou? Já svou rodinu nikdy neopustím! Ani svoje sny a svou svobodu! Já jsem bojovník a budu bojovat dál, nepotřebuju žádné milosti, protože neprohraju. Nikdy neprohraju, dokud moje sny zůstanou naživu a ty zůstanou naživu, dokud v ně budou ti, co věří ve stejný lepší svět jako já, věřit také. Všichni dohromady vám ukážeme, jak moc se pletete. Jak strašný svět chcete vytvořit! Proč bych měla chtít žít v takovém světě? Proč bych vůbec měla jít s tebou?!"
"Protože tě miluju!" vykřikl najednou zhrublým hlasem a já couvla. Skoro jsem zakopla ale Oliver mě chytil.
"To je nějaký trik-" zašeptal bráška a pevně mě držel.
"Pravda! O tu přece stojíš, ne? Tohle je jediná pravda!"
"Olie-" zašeptala jsem, ale Oliver mě přerušil.
"Musíme jít, než se objeví někdo další, pojďme do bezpečí." Oliver mě jemně chytil za ruku a společně jsme začali couvat co nejdál od Flinta.
Ten se ale začal prudce zmítat. "Zničím tě, Woode! Cathrine! Woodová! Vrať se! Je to tvoje jediná možnost-"
"Já o ní nestojím! Chci svého bratra a svůj svět a ne ten tvůj! Já nejsem ničí panenka na hraní a nikdy nebudu! Sejdeme se na bojišti, a já vím, na které straně budu stát."
Pevně jsem sevřela Oliverovu ruku a s hlasitým prásknutím jsme se přenesli.