Woodová

43. WEASLEY

Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se usmívat.
Obzvlášť, když se za mnou ozval Kráturův hlásek. "Paní přece ví, že jí tady nic nepatří. Její matka byla poslední dědička, daleko za panem Siriusem, Regulusem, paní Bellatrix, Andromedou a paní Narcissou."
"Já vím. Nejsem ani v rodokmenu. Kráturo, neexistuje nějaké kouzlo, co by dokázali obnovit tu malbu?" zeptala jsem se polohlasem, který jakoby byl ozvěnou za mými myšlenkami.
"Paní Hesper by s paní Cathrine nesouhlasila," zavřískal Krátura.
"To vím. Stejně jsem to ale chtěla zkusit," pousmála jsem se. "Byl by krásný pocit, zase vidět jejich jména jakoby nikdy neodešli." Prsty jsem přejela po vypáleném stromě.
"Pan Harry vám tedy opravdu dal svolení?" zeptal se skřítek.
"Ano," přitakala jsem a rozhlédla se po místnosti, ve které byly nastěhované Blackovské poklady.
"Majetek rodu Blacků by měl patřit panu Dracovi."
"Ale nepatří. Postaral se o to Sirius." Skřítek zavrtěl hlavou a začal prohledávat truhly a skříňky. "Nemusíš se bát. S Dracem jsme se postarali o to, aby se sem dostali pouze Blackové. Minimálně do této místnosti."
Skřítek s citem odložil malou hrací skříňku se jménem Arcturus na boku. "Pan Draco se prý oženil."
"S Astorií Greenaplovou. Byla jsem jim na svatbě," souhlasila jsem a vrátila se k malbě.
"A pan Oliver?" zeptal se Krátura zvědavým hláskem.
"Oliver se zakoukal do famfrpálu už před dlouhými lety, a já nasazuji opravdu vysokou laťku podle které všichni vidí, jak moc zkušenou hráčku on potřebuje po svém boku," informovala jsem skřítka s potutelným úsměvem. "Myslím, že se mu i někdo líbí, ale není z něj tak jednoduché dolovat informace jako ze mě."
"A slečna Cathrine?"
"Slečna Cath se vdávat nebude," odpověděla jsem lámaným hlasem, který jen těžko vycházel z mých úst.
"Smím se zeptat proč? Máte na to věk."
"Bylo by krásné, končit to všechno s někým koho miluješ," přiznala jsem pomalu, a čekala až se mé oči začnou topit v slzách při vzpomínce na rodiče, Rema a Nym... "Ale nevím jestli mám tolik štěstí, abych našla dost sil k tomu vyrovnat se s další ztrátou."
"A co ten čistokrevný krvezrádce?"
"Nemůžu o tom mluvit," přiznala jsem pomalu. "Pojďme, čeká nás spousta práce."
Vyšla jsem z posledního Blackovského salónku a zavřela za sebou dveře. Hůlkou jsem nakreslila složitý znak a dveře nehlasně poskočili. Po té jsem se otočila a s malým úsměvem kouzlila dál, aby se z temné pustiny stalo opět sídlo nového Fénixova řádu.

"Jdete pozdě," zamračila jsem se na George, Leeho a Olivera, když se konečně objevili na prahu.
"Promiň, ale někdo hrozně zdržoval." Ukázal George na Olivera.
Sklouzla jsem se po zábradlí a dopadla na nohy těsně před nimi. "Dobře, takže Olivere, ty máš kuchyni a jídelnu, Lee, ty si vezmi na starost ochranná kouzla a Georgie, ty se můžeš pustit do pokojů."
Oliver se zamračil. "A co budeš dělat jako ty a hlavně - odkdy jsi jako kapitán?"
"Já byla kapitán vždycky," vyplázla jsem na něj jazyk. "A abys věděl, tak já a Krátura se pustíme do ošetřovny."

"Ahoj, Cathy," ozvalo se za mnou a já se prudce otočila, až mi všechny deky, které jsem držela, popadaly po zemi.
"Georgi, proč mě takhle děsíš?" zeptala jsem se s malým úsměvem, než jsem se sehnula a začala všechny sbírat.
"Promiň, to jsem nechtěl," omluvil se a sehnul se za mnou, aby mi pomohl. "Myslíš, že byl dobrý nápad obětovat tenhle dům Řádu?"
Pomalu jsem se na něj podívala a začala stlát postele. "Nedokázala bych tady žít. Ne po všech těch vzpomínkách, co jsme s Oliem našli. Řád bychom měli obnovit, Harry se mnou souhlasí. Obzvlášť kvůli tomu, kolik lidí obětovalo život pro konání dobra." Na chvíli jsem se zarazila při práci, ale neměla jsem sílu se otočit a podívat se na George. Fráze. Jediná otřepaná fráze a jak s námi otřese. "Něco ti ukážu."
Rychlým krokem jsem přešla naproti. Ze salónku byla teď nové ředitelství. "Co mi chceš ukázat?"
Vzala jsem George za ramena a otočila ho k protější stěně, na které byly podpisy všech těch, co se kdy podílely na konání dobra. "Našla jsem to kouzlo v jedné staré knize a prostě jsem to chtěla zkusit." Přešla jsem ke stěně a zakoukala se na ní. Pomalu jsem pohybovala prsty, dnes už po druhé stěně. "Tady jsou zakládající členové, včetně mých rodičů," přejížděla jsem prsty po jménech, "tady je Brumbálova armáda," přejela jsem prsty po Fredově jméně, než jsem přejela dál až ke členům Fénixova Řádu a až jsem se zastavila u Charlieho. Naše jména byla pod sebou, čehož jsem si nikdy nevšimla.
"Proč jsou některá škrtnutá?" zeptal se George a ukázal na Pettigrewa.
"To jsou zrádci," zašeptala jsem a očima probodla to samé jméno. "Založila jsem i spis, který navíc obsahuje i data narození a úmrtí a nějaké další informace. Chtěla jsem, aby se na ně nezapomnělo. Na nikoho."
"Je to dobrý nápad," pomalu odpověděl George, než se jeho pohled přesunul k podpisu jeho a jeho bratra a následně k mé ruce stále spočívající na Charlieho jméně. "Jak to s vámi vlastně vypadá?"
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se a rychle odtáhla ruku.
George se sebevědomě pousmál. "Vyhýbáš se mu, to je jeden z důvodů, proč se schováváš tady. Proč nejsi s ním? Proč se nevezmete?"
"Nemůžu si vzít Charlieho," přiznala jsem pomalu a sklopila pohled k zemi. Cítila jsem, jak mi rudnou vlasy potlačovaným studem i vztekem na samu sebe.
"Proč?" zeptal se zvědavým hlasem, ze kterého jsem slyšela úsměv.
"Nedokázala jsem to říct nahlas. Ale já... nikdy jsem nemyslela, že bych se mohla dožít toho, co mám na dosah teď. Prvně jsem se s tím vším potřebovala vyrovnat, vyrovnat se s budoucností bez své rodiny, bez svých drahých přátel, ale pak mi došlo, že se bojím. Bojím se, že on mi taky odejde, jako všichni, že mě nebude milovat, začaly se mi před očima formovat neskutečně příšerné scénáře a pak jsem nedokázala přestat. Přemýšlela jsem i nad tím, jestli beze mě nebude šťastnější... Miluju ho, ale-"
"Tohle nemá žádný ale." Zvedla jsem pohled a střetla se s jeho krásným upřímným úsměvem. "Aspoň se mu nevyhýbej, slib mi, že to promyslíš."
"Slibuju."
George se na mě ušklíbnul a já to ze sebe konečně vysypala. "Já vím, že i když jste se mi s Fredem chlubili, jak jste se na Billově svatbě vyplížili ven s vílami, není to pravda. Vím, že jsi se koukal na hvězdy s Angie Jonesovou. Oliver vás viděl."
George se zarazil. "Doufám, že když mi dáváš rady o tom, jak žít můj život, tak že i ty ten svůj vedeš správně."
Georgie se jen na mě líně usmál a připomněl mi na chvíli Fredieho. Já jen zavrtěla hlavou a pustila jsem se znovu do kouzlení. Věděla jsem, že mě ještě dobu s tím úsměvem pozoroval a věděla jsem, na co myslel. Že je rád, že se máme.