Je to dobře nebo špatně? Je to láska nebo nenávist? Co vlastně k tobě cítím? Už ani pomalu nevím, jen vím že když uvidím ty nebesky modré oči a krásný úsměv který se roztahuje z koutku do koutku, tak vím že nejsem taková jako vždy, nejsem ta introvertní nekomunikující holka co se nemá ráda, v tu chvíli jsem někdo, nebo spíše něco co je najednou šťastné? Možná? Bohužel ne na dlouho. Vše přetrvává pouze přes naše dlouhé telefonáty nebo rozhovory a dlouhé chůze domů.
Bohužel jsou chvíle kdy jsem na dně, chci zemřít, podřezat se, nebo prostě udělat cokoliv aby jsem na tomhle posraným světě už nebyla. Je to v tu dobu kdy napíšeš mé nejlepší kamarádce že se máš špatně, jenže mě nedokážeš napsat ani to pitomé "čus nebo čau" už ani hloupé tři písmena? Je to tak strašně těžký? Když víš že mě to trápí? Baví tě to? Baví tě dívat se na mě v utrpení a na dně? Nevim proč to děláš, nevím... Nechápu to... Jenže tobě nedokážu neodpustit.
