Měla jsem tě poslechnout, sestřičko. V duchu se k tomu všemu pořád vracím. Byla to jen nevinná zvědavost, nebo nabubřelá smělost? Tak či tak myslím, že se na to malé, neukázněné dítě, budu muset zlobit.
Měl to být naprosto obyčejný letní den strávený u vody, zakončený neobyčejným experimentem. Jen Anna, její mladší sestra Lucie a jejich malé tajemství. Zbývající polovina červánky doprovázeného slunečního kotouče na večerním horizontu pomalu, ale sebejistě klesala níž a níž do hlubin rudého jezera a příjemné teplo posledních paprsků pohladilo na tváři. Ptáci, vesele švitořili v korunách stromů. Jejich malý svět. Prostá pozemská radost smyslů, v nemyslitelném nekonečnu Universa. Chvíli jen tak seděly a užívaly si dechberoucí scenérii.
Poté se Anna rozhodla a upřela pohled na svoji malou sestru: „Podáš mi ten batoh prosím?" Lucie nejdříve mlčela, nepřítomně se zahleděla do země, poté na batoh ležící po její pravici, nakonec na Annu a řekla: „Opravdu to chceš zkoušet?"
„Proč by ne? Bude to legrace!" Lucie neodpověděla, opět se upřeně zadívala do země a tiše dumala.
„No tak, nebuď taková posera!"
„Ale co když na to děda přijde? Jestli to řekne mamince, tak určitě dostanu na zadek!"
„Hele, nikdo se nic nedozví! Děda se vrátí až pozítří a do té doby budeme mít fůru času všechno vrátit do původního stavu. Ale nenápadné zůstaneme pod jednou podmínkou. Víš, co jsem ti tehdy říkala? Naše malé tajemství! Jako v hrobě, jasné?"
Jezero, osamělý šedý stan, v něm dvě dívky, sedíc naproti sobě, uprostřed leží jakýsi předmět. Kolem stanu stojí tmavé siluety stromů, jenž se v soumraku tiše naklánějí sem a tam, jako nespočet hodinových kyvadel a pak jen široká pláň, naslouchající cvrlikání cvrčků.
Vždycky tušila, že tady jde o něco zakázaného, nepřístupného. Ale její hloupá hlava tehdy nebyla schopná pochopit jistá rizika, hranice nevědomí, jenž jakožto akt čirého milosrdenství zahaluje říši za onou neviditelnou hranicí, které se budete zbožně stranit, leda byste toužili zešílet. Avšak... zakázané ovoce chutná nejlépe.
Nyní konečně přišla chvíle. Elektrická lampa, zavěšená na stropě stanu. Cvak. Ve stanu se rozlila matná záře. Odpudivý výjev v podobě knihy, tohoto Bohem zatraceného spisu z pera „šíleného Araba", jenž je kromě dalších, velice zvláštních věcí, předmětem velkého zájmu jejich podivínského a tajnůstkářského dědečka, nyní ukořistěného z jeho skrýše v plesnivém sklepě.
Anna konečně přerušila houstnoucí ticho: „Tak dobře! Začneme. První větu přečtu já, druhou ty a takto se budeme střídat pořád dokola."
Listuje knihou, a hledá něco dramatického. V textu je hodně ručně psaných poznámek, symbolů a náčrtů démonických vzezření. Člověk jako by měl občas dojem, že jej tyto patvary a odpudivé grimasy, poseté několikerýma očima, skutečně sledují. Pokud možno, raději se pokusím najít list čistého textu, řekla si. Nebude riskovat, že se tady někdo počůrá do spacáku.
Lucie napjatě čeká, ani brvou nepohne, když v tom začne Anna pomalu a jaksepatří, dramaticky předčítat: „Zi dingir anna kanpa!" Kniha putuje k Lucii a chvějícím se tenkým hlasem, zazní: „Utuk xul, ta ardata!" Kniha se vrací zpátky ke starší sestře. Široce se usmívá.
„Kútulu, ta attalakla!"
„Azag-Thoth, ta... už nechci, přestaňme prosím!"
„Proč to tak kazíš ty strašpytle? Přerušila jsi to v nejlepším," odpověděla. „Jsem tady s tebou. Věř mi." Široký úsměv se nikterak nevytrácel.
„Čti dál."
Lucie pomalu shlédla na ošuntělý list, aby se pokusila navázat, kde skončila. Při četbě se jí znatelně třásl hlas, srdce měla až v krku.
„Azag-Thoth, ta kalla!"
Hnusný grimoár putuje do rukou naproti a pokus o strašidelné divadlo pokračuje: „Ia anu!"
Lucie na svoji sestru upírá své výrazné, modré oči a tiše čeká, až na ni přijde řada, ale Anna přesto pokračuje dál: „Ia enlil!"
Sestřičce se začínají třást kolena. Stále na ni upřeně zírá, ale to jí nikterak nebrání pokračovat: „Ia nngi!" Odlepuje svůj pohled od ošuntělého listu a opět vidí ten upřený zrak. Až teď si začíná uvědomovat, že z něj čiší neskrývaná hrůza! Ale to jí nikterak nebrání zakončit hrůzné vzývání těchto Bohem zatracených Sil: „Mer sidi! Mer Kurra! Mer urulu! Mer Martu! Zabao!"
Cvrlikání už dávno utichlo. Jejich pohledy se opět setkaly. Vyděšený pohled v kontrastu se širokým úsměvem. Viděla snad v její tváří náznak něčeho děsivého? Nebo to už nebyla Anna, její starší sestra a ochránkyně, kterou znala celých deset let? Obě ucítily, že se pomalu začal zvedat vítr, jenž rozkýval okolostojící stromy. Šelestící listí, stromy, naklánějící se sem a tam, jako nespočet neúprosně naléhajících hodinových kyvadel.
Cítily, jak se jim houstnoucí tma, ovíjející světlo lampy, zarývá pod kůži, když v tom se zvenku ozvalo klasité krákání a třepot snad statisíců odporných křídel, jenž Annu vytrhly ze stavu podobnému transu. Kam se poděli vesele švitořící ptáci? Zlověstně zahřmělo, do stanu začaly zuřivě bubnovat kapky deště, elektrická lampa zajiskřila a všude se rozprostřela naprostá tma. Vítr nemilosrdně tloukl do stanu. To už Anna držela svoji malou sestru v náručí. Jejich kdysi teplé tváře, milující prosté teplo paprsků zapadajícího slunce, byly nyní ledové a bledé hrůzou.
Měla jsem tě poslechnout sestřičko, odpusť mi to. Nikdo ti neublíží, nalhávala si v duchu a pevně k sobě tiskla svého mladšího sourozence. Když si dívky myslely, že zažily to nejhorší ze všech pekel, ze změti ohlušujícího hřmění, deště a zuřivého větru, povstala hrůzná slova, která nepocházejí z tohoto světa a která jsou příliš temná, nečistá a nechutná, aby kdy poskvrnila list papíru. Mladší sestra začala křičet hrůzou. Anna se ji snažila ochránit, ale Lucie začala kopat, škrábat a kousat. Kopala, škrávala a kousala tak pronikavě, až se osvobodila a vyběhla ven, do toho vodního pekla. Těsně předtím, než Anna omdlela, zaslechla nelidský výkřik a tupý úder.
Od zmizení mladičké Lucie uběhl téměř rok. Nikdo si s jejím náhlým zmizením nevěděl rady. Samozřejmě, že byla veškerá pozornost upřena na Annu, jakožto podezřelou osobu. Oné osudové noci zemřel její dědeček při autonehodě. Starý Al-Azíf zmizel neznámo kam. Můžu za to já, říkala si. Podobné myšlenky ji v milionech variacích sžíraly den co den. Jako rakovina. Propadla těžkým depresím, téměř nic nejedla až nakonec došlo i na sebepoškozování. Postupem času si však začala uvědomovat, že bolest, kterou si působí, je ve srovnání s terorem dávno zapomenutých, krvavých božstev, jen píchnutím špendlíku.
Poslední týdny svého života z ní byla už jen prázdná slupka. Nezdravě pohublé tělo, pošramocené nepěknými jizvami, vystupující lícní kosti, splihlé vlasy, strhaný výraz ve tváři, šouravá chůze. Kdysi zdravá a energická dívka, je dnes jen jakousi zvrácenou karikaturou života. Pomalu schází do podchodu vlakového nástupiště a pokračuje v chůzi. Pohled upřený na ošuntělou podlahu. Nikdo jí nevěří. Lidé se jí vyhýbají. Je tak osamělá. Zastaví, nespouštějíce pohled z podlahy a zavře zarudlé oči.
Najednou ucítí podivné mrazení v zádech, jako kdyby jí někdo dýchal na krk. Trhne sebou, otočí se a čas se najednou zastaví. Všechny lidské stíny spolu se svými pozemskými strastmi a radostmi zmizely a podchod je zalitý bílou září. Ocitá se mimo čas a prostor. Vidí svého dědečka s mladší sestrou. Oba se drží za ruce, pomalu se blíží a usmívají se. Vypadají tak šťastně a spokojeně. Stařec přistoupí blíže, podá Anně ruku a praví: „Je čas holčičko." Neváhala. Natáhla ruku a v okamžiku doteku postavy z odvrácené strany, se ocitla zpátky v šedi podchodu a zástupů nejinak šedých mas. Padla na kolena, zavřela oči, nadšeně roztáhla ruce a smála se radostí.
Byl to naprosto obyčejný letní den. Sluneční kotouč, doprovázený červánky, pomalu ale jistě klesal do rudého jezera. Voda pečlivě omývala její bosé nohy. Je mi to moc líto, sestřičko. Stále se k tomu v duchu vracím. A ona jen stála na břehu, velmi tichá, velmi unavená. Po chvíli se konečně rozhodla a vykročila kupředu. Rudé vlny ji chvíli jemně nadnášely a poté ji voda objala, aby se nad ní konečně navždy uzavřela.
Je čas holčičko.
Takže lidi tohle je můj nový přiběh snad bude mít nějaký zhlidnutí, budu ráda hlasy a comenty.
Předem děkuji a pá😘
