„Když jsem byl ještě malý chlapec, moje matka mi často říkávala: „Brzy se ožeň, synu, a uvidíš, jak budeš šťastný." Díval jsem se všude možně, ale žádnou dívku nenašel, která by se podobala dívce, po které jsem toužil; avšak dál tu pravou hledat budu, dokud ji konečně nenajdu."
Jmenuji se Waylon Park, jsem bývalý počítačový inženýr společnosti Murkoff. Tajné experimenty na pacientech v ústavu pro duševně choré zločince, Mount Massive Asylum, se vymkly kontrole. Zběsilé stíny pobíhají sem a tam a touží po satisfakci. Jsem svědkem neutuchajícího vražedného běsnění. Ve vzduchu se vznáší Zlo. Závěrečný rituál právě započal. Neukojitelné žízni po krvi svých zdánlivě věčných trýznitelů, se nekladou žádné meze. Totální anarchie, muka, mizérie, chodby lemované mrtvolami. Sám jsem si vybral. Jedni se osvobodili a utíkají. Jiní musejí utíkat, aby se osvobodili.
Chaos znásobuje katastrofu. Každá vteřina trvá věčnost. Nekonečný sled chodeb, dveří a tma - ona absence světla. Zdá se, že se mi to podařilo - nakonec jsem přece jen zabloudil. Ale vím, že nejsem sám, je tu také On.
„...avšak dál tu pravou hledat budu, dokud ji konečně nenajdu."
Do hajzlu! Byl jsem spatřen? Soudě podle skla, praskajícího pod podrážkami bot, mi nezbývá moc času na rozmyšlenou. Dveře, nebo skříň? Podlaha je zrádná. Pomalu našlapuji, opatrně vstupuji a zavírám dveře.
„Drahá, vyděsil jsem tě? Je mi to příšerně líto. Nechtěl jsem. Jen aby nestála řeč, už jsme se setkali, že? Kdepak jsi? Nech mě, ať tě naplním. Nech mě milovat tě. Kde jen jsi, drahá?"
Minuta pravdy. Eddie se rozhlíží kolem sebe. Jeho oči těkají po místnosti. Řady stolů, na nich šicí stroje, dále dvě skříně a nakonec dveře.
„Hmm, zdá se, že přihořívá. Cítím zahradu svojí lásky, cítím její úkryt. Drahá, nemůžeš se přede mnou skrývat věčně."
Lomcuje dveřmi a hlasitě kleje. Vypadá to, že jsou uzamčené z druhé strany. Slepá ulička. Zdá se, že Bůh má vskutku zvláštní smysl pro humor. Nervy napjaté k prasknutí.
„Nachystal jsi pro mě dárek. Lahůdku, která má být rozbalena a... znovu rozbalena. A vychutnána. Jdeme na to..."
Nejsem schopen jediného pohybu, jediného slova. Jsem v pasti. Protáhlými, úzkými otvory sleduji pohybující se řady stropního osvětlení.
„Byl jsem trochu... hrubý. Já vím. A chci jen říct, že mě to mrzí. Já jen... víš jak se muž občas chová, když chce poznat ženu. Ale po obřadu, až z tebe udělám skutečnou ženu... slibuji, že ze mě bude jiný člověk. Chci rodinu, chci po sobě zanechat odkaz.
Být otcem, kterého jsem nikdy neměl. Nedovolím, aby se cokoliv stalo našim dětem. Tady drahá, tohle tě uklidní."
Uspávací plyn zapůsobil téměř okamžitě. Nevím, kolik dní nebo týdnů jsem byl mimo.
Nyní pomalu přicházím k sobě. Pokusím se pohnout, abych vzápětí zjistil, že moje končetiny škrtí pevně utažené lano. Na druhém konci stolu je rezavý, ozubený kotouč. Ležím v něčem, co vypadá jako provizorní dřevěná nádoba.
Ošuntělý svatební oblek a široký úsměv. Eddie se nade mnou sklání, dotýká se mého stehna a obdivuje moje obnažené údy. Jsem příliš otupělý, abych mohl vzdorovat, či mluvit. Nečinně se dívám do jeho krví zbroceného oka, poslouchám jeho pohybující se, rozseklé rty.
„Máš úžasnou kostru, má drahá. Tak hladká pokožka. Budeš nádherná. Žena... si něco musí vytrpět. Já vím, není to příjemné. Ale jen zkus... vydržet. Kvůli mně. Kvůli našim dětem. Nebude to trvat dlouho. Několik zástřihů zde a zde. Odstřihneme všechno... vulgární. Hebké místo, které přijme moje semeno, kde vyroste naše rodina. Řez bude bolet. A také početí. Porod není nikdy snadný. Ten řez provedu rychle. Jen zavři oči a mysli na naše děti."
„Ne, je mi líto, drahá. Láska není pro každého."
Takže ti je dalši kapitola zatim nejlepšiho přiběhu v mém archimvu tak hlasuj a přidávej své názory!
Pa u další kapitoly.
