Díváš se na mě, ale přesto mám pocit, jako bych tam ani nebyla. Jako bych neslyšela nic co se kolem děje. Jenom tvoje oči. Oči jež mi nic neříkají.
Ten pocit prázdná je svíjivý a neodbytný. Zastihne mne snad všude. Ten pocit méněcennosti. Jsem tu? Vidíš mě?
Asi ne. Stejně půjdeš za někým jiným. Za někým lepším. Někým, kdo bude za něco stát. Kdo se nebude hnusit sám sobě.
Chtěla bych ti toho tolik říct, ale nikdy nemám slova.
Chtěla bych zas vidět radost v očích. Zas vidět úsměv na tvé tváří jen pro mě. Čelisti a ruce, které mě tak provokují. Dětskou radost.
Chci slyšet tvůj hlas, ale nevnímat špatná slova. Slova bijící do mne. Slova jež provrtávají srdce.
A přesto půjdu dál a zas tě poslouchat s jinou tváří než bych chtěla ukázat.
Budu se smát, jen abych nestrašila bolestí. Zmatením. Tím vztekem.
Ale neboj, nejsem naštvaná na tebe. To jen na sebe.
Já blbá.
