Seděl naproti mně. Táhl mě pohledme k sobě. Já se bránila, ale jen v hlavě. Hlava to všechno věděla. Tělo se však podvolovalo. Možná to bylo tím přítmim, možná to bylo nedospělostí.
Možná, to tak prostě mělo být.
Hrál s mými dlaňmi origami. Překrýval je, skládal je, hřál je. Díval se na mě. Nevím co chtěl, ale lákal mě. Probudil ve mně zas něco nového, něco co tam dlouho spalo.
Ale líbilo se mi to.
Vzal mi tvář do dlaně. Jeho ruce drželi mé baculaté tváře. Prej roztomilé, hah. Prsty předjížděl u ucha. Cítila jsem jak mě tím zároveň hladil na srdci. Překrýval tak staré jizvy.
Zas mě vše hřálo.
Přitáhl si mě již doopravdy. Teď mě měl v zajetí jeho paži. Nevnímala jsme nic jiného než jeho krk. Jeho a jeho.
Co bylo víc?
Možná, kdyby to nebyl on.
Pane bože, stačí mi, že tam byl. Jeho tvář. Jeho výraz, jeho oči. Že jsem se zas cítila něco jiného než prázdnotu. Je to takový blázen. Neví co říká. Připomíná mi mě, ale jinak...
Proč mi tohle udělal? Proč mě hrál? Proč zas rozbušil to nechutné srdce? Proč zas rozpalil žár, který jsem tak dlouho a bolestivé držela? Hm?
Bolí mě mozek, jak si vše přehrávám. Pořád a pořád. Z každého okamžiku čerpám teplo. Jeho teplo.
Moje citové peklo.
Únor 2019
