BFF: Nejlepší kámoši do konce života

🍮13🍮

Marinette:
Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, ale musela jsem. Dole u dveřích někdo zběsile zvonek na zvonek. Protočila jsem očima a vyhrávala se z Adrienovi obětí. Ještě jsem zalezla do koupelny a udělala na rychlost ranní higienu. Vlasy jsem si zčesala do drdolu, oblékla si bílé triko s krátkým rukávem na to přehodil a černou teplou mikinu a nasadila šedivé tepláky. Na nohy si nazula teplé bavlněné boty na doma a vyrazila ke dveřím.

Než jsem otevřela dveře slyšela jsem kroky po schodech, bylo mi jasné, že Adrien je vzhůru a jde dolů. Otevřela jsem dveře a podívala se únavným pohledech po dvou lidech co stáli u dveří. „Mami, tati c-co tu děláte?" zeptala jsem se nevěřícně svých rodičů. „Ale, jen jsme se stačili. Doufám, že to nevadí." řekla máma a mně to přišlo až moc divné. Odstoupila jsem od dveří, abych jim uvolnila cestu. Vešli do vnitř a táta ještě něco sebral ze země. Pak mi tu velkou krabici podal ať ji podržím. Natáhla jsem ruce a on mi jí dal do náruče.

Trochu jsem se zakymácela nad tou tíhou a snažila se udržet rovnováhu. Někdo, tedy Adrien sestoupal po schodech dolů a chtěl mi vzít krabici, protože věděl, že je na mne moc těžká.

„Ale Adriene neboj, ona to unese. Mari pojď tu krabici dát sem" volala na mne Mamka z ložnice. Adrien si jen povzdechl. I přes zákaz mých rodičů mi tu krabici sebral z rukou a odnesl po schodech na horu do ložnice, kde stála moje Mamka s taťkou a zkoumali kam by se hodila ta věc nejvíc. Když spatřili Adriena jak drží krabici v rukou a já stojím za ním, trochu se zamračili, pak ukázali aby tu krabici položil. Adrien tak udělal a hodil si jednu ruku přes moje rameno a přitáhl si mne blíž k sobě.

„Ach jo Adriene. Vždyť by to Mari unesla, není to tak těžké" řekla Mamka a svůj pohled přesměrovala na mne. „No víte, Mari by neměla tahat, těžké věci." zapojil se do rozhovoru Adrien. Pak se na mne podíval žalostným pohledem. Jen jsem vzdychla a spustila„Mami, tati jsem jsem no prostě jsem těhotná, proto nemám tahat těžké věci." řekla jsem trochu nervózně a začala se potit.

„Aha a to jsi nám chtěla říct kdy?" zeptal se naštvaně táta, protože máma byla neschopna slova. Sice chápu, že je mi jen devatenáct a za měsíc dvacet, ale to je přeci jedno. Nakonec se máma zpamatovala a vykřikla na nás, zcela bez myšlenkovitě. „Jak si to vůbec vy dva přectavujete. Sice je vám skoro dvacet, ale i tak. Dítě dá práci a hlavně být rodičem.” křikla po nás a táta jen přikyvoval. „Víte, to není vše.” řekla jsem. „A co ještě nám chceš říct?” řekla již zcela v klidu mamka. „Adrien mne požádal o ruku.” vykřikla jsem a doufala, že nebudou mít podobné kecy jako před tím. „To je super broučku, ale mi radši půjdeme. Dejte si tu lampu kam chcete my s tatínkem už na to nemáme právo. A navíc ví to i tvůj otec Adriene?” její otázka mne i Adriena zaskočila. Věděla jsem, že na to nechce Adrien odpovídat, tak jsem odpověděla za něj. „Ne a už běžte máme dost práce.” řekla jsem pravdu a i trochu zalhala.

Konečně moje rodiče vypadli z domu a já si myslela, že mám celý den volno, mýlila jsem se. Když jsem chtěla políbit Adriena uslyšeli jsme křik z venku. Rychlostí blesku je se transformovali a vyběhly ven. Moje rodiče ohrožoval ten vrah. Máma vyvázla jen s pořezanou rukou ale táta ten nůž měl v břiše. Muž mu ho vytáhl a zmizel. Na nic jsme se nezmohli než na pouhé zavolání sanitky.

Adrien:
Přestávalo se mi to líbit. Skoro každý den hlásili ve zprávách o tajných zabití nebo brutálních vraždách, zmlácení, znásilnění. No a kdo zato vše mohl, samozřejmě náš neznámý muž v černém,náš vrah. Marinette mi usla v klíně. Byl to opravdu velký šok. Konečně začala dýchat normálně a né jak vystrašený ratlík. Jenže to jsem si skusil já sám na vlastní kůži. Mari mi vystřelila do sedu a já si všiml, že mi zvoní telefon.

Vzal jsem hovor, byl od Nathalie. „Ahoj Nathalie, co potřebuješ?” zeptal jsem se. „V-víš A-adriene” vzlikla a dál pokračovala. Ona pláče to je snad poprvé. „Jde o tvého o-ot-tc-ce.” pokračovala. „Byl tady ten muž a tvého otce málem zabil.” teď mi to už típla, protože se tam rozbrečela na celé kolo. Můj mobil mi vypadl z ruky. Rychle jsem se probral z tranzu a rychle si přitáhl Mari k sobě.

„Co se děje?” zeptala se a snažila mě povzbudit. „Jde o mého otce, ten muž ho málem zabil” teď jsem brečel já. Mari ke mně přistoupila blíž a zašeptala mi do ucha „to bude dobrý, vím jak zařídit, abys myslel na něco jiného.” řekla a já při poslední větě nevěděl jak to myslí.

„To by mě zajímalo jak t-t” nedořekl jsem větu, protož přitiskla svoje rty na ty moje. Přehoupla se přese mne, tím pádem mi seděla v klíně. Jenže pak udělala něco co jsem nečekal.

Další kapitola je na světě, snad se vám bude líbit jako ty předchozí. Teď trochu přeruším vydávání, protože bych ráda vydala vánoční kapitolu přesně na štědrý den, tak se těšte. Kapitoly budou popisovat každý den zvlášť. Poslední čtvrtá bude na štědrý den, kdy vám zdělím jak dlouhou tuto knížku vidím.

Kolik kapitol?
a) celá knížka má mít 30 kapitol
b) celá knížka má mít 20 kapitol
c) celá knížka má mít 40-50 kapitol
d) vaše vlastní číslice do 100. Nezapomeňte, že budu vydávat druhý díl, takže pokračování téhle knížky

💋Werca13💖💔