Strážci Ohně A Ledu 1

Kapitola 1

Píp Píp Píp Píp Píp Píp Píp Píp Píp....

Néé..mě se fakt ještě nechce vstávat.

Píp Píp Píp Píp Píp Píp...

Měla jsem tak skvělej sen..sen o dracích...

Píp Píp Píp Píp...

Ten zvuk je tak otravnej. Grrr....

Píp Píp Pí-...

V tu chvíli jsem vymrštila svou ruku zaťatou v pěst směrem k tomu proklatému budíku.

Křup!

Ha! Zásah!

Konečně otevřu oči. Podívám se na polici odkud se ještě před chvíl ozýval ten příšerný zvuk. Na polici není. Podívám se směrem k podlaze.

A sakra...

Válí se tam zničený modrý budík s prasklým sklem.

Babička mě zabije!

Abyste tomu rozuměli. Mám jenom babičku. Rodiče mi kdysi odjeli někam na výzkum, ale nikdo z té expedice se nevrátil.

Vyskočím z postele a seběhnu po schodech do kuchyně. Dnes je pondělí a já opravdu nechci zaspat. Hlavně kvůli tomu že bych tím spolužákům poskytla další možnost jak se mi posmívat. Rozhlédni se po kuchyni nikde nikdo. V tuhle dobu bývá babi už vzhůru. Pokrčím rameny. Každý se odčas potřebuje prospat.

Rychle si vezmu jablko a chystám si svou ošuntělou školní tašku. Babičce je už osmdesát let a obě žijeme z jejího důchodu to znamená že nemáme dost peněz. Hlavně proto jsem ve škole neoblíbená.

Když už chci odcházet když si všimnu dopisů v předsíni. Natáhnu ruku abych si jeden vzala, ale potom potřebu hlavou.

Podívám se na to večer.

______________Za chvíli____________

Už sedím v lavici. Sama, jako vždycky. Rozhlédnu se po třídě. Nikdo si mě nevšímá. Nikdo až na jednu dívčí partu. Ukazovaly si na mě, smáli se a ani se to nepokoušeli skrývat. Povzdechnusi si. Přestanu vnímat věci kolem sebe a přemýšlela o tom dnešním snu. Letěla jsem v něm. Nad nějakým lesem. Když jsem se podívala doprava zjistila jsem že tam je křídlo. Velké. Ale za nic na světě jsem se nedokázala podívat pod sebe, ani předsevzetí, abych zjistila načem to letím. Prostě to nešlo. Ty křídla ale stačili k zjištění že jsem neletěla na ptákovi. Pak sen zmizel a já se probudila.

Muselo to být nějaké stvoření z jiného světa...

Zatřepe hlavou a nedokončím myšlenku. Jiný svět neexistuje. Povzdechnusi. Vždy jsem si přála aby existovalo v našem světě něco kouzelného. Jenže nic není. Není magie, nejsou portály, nejsou žádná mystická stvoření, nejsou draci....
Draci. To mě mrzí nejvíc. Kdybych si měla vybrat co opravdu chci, byl by to drak. Z myšlenek mě vytrhne hlas:
„Potřebujete si zajít k ušnímu slečno Liro, nebo mě schválně ignorujete, řekla jsem k TABULI!“ Trhnu sebou.

Jak jsem mohla prošvihnout zvonění?

Rychle vstanu že židle a dojdu k tabuli. Pak se rozhostí úplné ticho.

Já mám něco říkat?

„Už můžete mluvit.“ položené mě učitelka. Snažím si vzpomenout na co se ptala, ale nic mi nedochází. Pak mi dojde trpělivost. „Co mám říkat?“ zeptám se. Najednou jako by vybouchla bomba, celou třídu až na mě a učitelku popadl obrovský záchvat smíchu. Posmívali se mi.
Cítím jak rudnu. Už jsem určitě celá červená. Do očí se mi tlačí slzy a já začínám zrychleně mrkat.