Strážci Ohně A Ledu 1

Kapitola 2

Probudila jsem se na nějaké louce kolem které se obepínal les. Všechny moje rány z včerejšího dne byli pryč. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit! Já jsem prošla portálem do cizího světa!
PORTÁLEM! DO JINÉHO SVĚTA!!!
Ještě včera jsem to měla za nemožné a teď je to skutečnost. Vstala jsem a pořádně si prohlédla místo kde jsem se nacházela. Vypadala jako normální louka v normálním lese, ale něco mi říkalo že to určitě není tak jak to vypadá. Vstala jsem a....

Kam teď?..

Zrak mi padl na nějakou cestu která vedla z lesa. Pokrčila jsem rameny. Co jiného mi zbývá. Vydala jsem se směrem do lesa a po cestě šla dál a dál....

Už nějakou dobu jdu po lese a začínám si myslet že to není nejlepší nápad. Les je čím dál hlubší a je čím dál míň světla. 

Ne...to fakt nebyl dobrej nápad!

Najednou jsem něco uslyšela. Připomínalo to vrčení, ale bylo to jen na vteřinu potom bylo zas ticho.

Nezdálo se mi to jenom?

Teď! Teď se to ozvalo znovu!
Ne to se mi nezdá, nejsem tu sama.
„Vrrr..“ Znova a za mnou. Otočila jsem se a srdce jsem najednou měla až v krku. Byl tam vlk. DŘEVĚNÝ! Ten vlk byl že dřeva!...vlk. Vlk! Až teď mi to došlo.

Měla by zdrhat!

V tu chvíli po mě vlk skočil. Úplně jsem zkameněla. Mé podvědomí ale zřejmě pracovalo, protože jsem na poslední chvíli uhnula. Ucítila jsem bolest v rameni. Nedostala jsem to plnými tesáky a zuby ale vlk mě pořádně poškrábal na rameni. Sykla jsem bolestí. Rychle jsem se otočila zpět k vlkovi, ale bylo to moc pozdě. Vlk už byl téměř u mě. Zavřela jsem oči a čekala na konec. Místo bolesti jsem ale uslyšela kvičení a....potom už nic. Chvíli bylo ticho. Potom najednou jsem slyšela jak něco...šustí a dělá vítr.
Napadla mě jediná myšlenka.

Křídla! Obrovská křídla!

Otevřela jsem oči a to co jsem viděla mi vyrazilo dech tak, že jsem po něm ještě minutu lapala. Vlk ležel předemnou. Mrtví. Tělo měl probodnuté šípem. Za ní byl jezdec. Měl obyčejné hnědé gatě a halenu. Přes ramene se mu táhla zelená pláštěnka s kapucí která skrývala obličej. V ruce měl luk, za opaskem meč a přez záda toulec. Jenže tohle nebylo to nejdivnější. On nebyl obyčejný jezdec na koni. On seděl na MODRÉM DRAKOVI!!! „Dobrý den slečno. Co děláte tak daleko od vesnice? A jak se jmenujete?“ zeptal se. „Jsem Lira a nevím co tu dělám.“ odpovím. On si stáhne kapuci a obdaří mě zkoumavým pohledem. „Ty jsi ta z jiného světa že?“ zeptá se. Jeho tvář je středně stará, muž musí být starý tak nějak 30-40 let. Měl hnědé vlasy i oči.„Jak víte že jsem z jiného světa?“ zeptala jsem se pro změnu já. „Dostal jsem správu že někdo prošel portálem.“ řekl.

Aha...

Chtěl něco říct, ale pak si na něco vzpomněl. „Kolik to je let?“ zeptá se on. „12“ Odpovím a on zapřemýšlí.
„Inu proč ne?“ řekl si pro sebe. „Poleť se mnou.“ řekne. „Jak ti mám věřit?“
„Nestačí to že jsem tě zachránil?“
Odpoví mi otázku otázkou.
„Hmmm...o tom by se dalo uvažovat... Kdo vůbec jsi?“

„Dračí strážce.“

„Dračí strážce?“

„Dračí strážci jsou skupina lidí které přijal drak. Jsme strážci království.“

„Aha.“

„Budu ti muset po cestě hodně vysvětlit co?

„Fajn.“
Řekla jsem a nasedla na jeho draka.
„Takže, v našem světě jsou tři elementy: oheň, led a vzácný blesk. Každý strážce může jeden element ovládat. Já ovládám led. Dokážu třeba nechat něco zamrznout a oheň je oheň. Máme tu krále a královnu...“
„Už vzlétni!“ Přerušila jsem ho.
On se usmál. V tu chvíli najednou drak vzlétl. Málem jsem spadla a musela jsem se chytit jeho pasu. Zase se jen usmál. Za chvíli už jsme plachtili nad lesem.

Ten sen!!
Tohle byl ten sen!

Najednou jsem si na něco vzpomněla.
„Jak to že jsi tam byl? No...však víš u toho vlka.“

„Stopoval jsem ho.“ řekl.

„Tak pokračuj se svým výkladem.“
Řekla jsem.

„Fajn. Sama sis o to řekla....

Řekne, ale já ho přeruším:
„Jak se staneš dračím strážcem? Kolik vás je? Co znamená když tě přijme drak?...“

„Hou hou. Jednu otázku po druhé prosím.“ řekl

„Dračím strážcem se stanež tak že uspěješ v dračím vybíráním. Položí ti do klína a na ruce dračí vejce a pokud tě přijme drak, neboli vybere drak, tak se vylíhne a tím se stanež dračím strážcem. Je nás málo. Za rok přibereme max. deset nováčků. Teď momentálně je nás čtyřicet v celé zemi.“
Doříká svůj zdlouhavý dialog.

Dračí vejce!?

„Kdy je to vybírání? V kolika letech se dělá?“

„Dělá se jednou za rok když je člověku dvanáct.“
Řekne on.

„Ale mě je dvanáct!“
Skoro zakřičím.

„Já vím, proto tam právě letíme.“
Odpověděl mi a já viděla jak mu cukají koutky úst.

„Jestli teda chceš?“ zeptal se.

„Jestli chci? Ano, ano, ano!“

„Proč si vlastně prošla portálem do našeho světa?“ zeptá se najednou. Já posmutním a povyprávím mu celý ten smutný den který jsem prožila a kvůli kterému jsem tady. On pochopil a jen kývl. Chvíli jsme nemluvili a já si užívala ten úžasný pocit letu.

Mám možnost splnit si sen...

„Kolik dračích vajec je vlastně poskytnuto lidem jednou za ten rok?“ zeptám se znovu.

„Hrozně málo. Většinou 5-10, ale někdy vejce přijmou třeba jen čtyři lidi.“

Všechno se ve mě sevřelo.

Tak malá šance? Bude tam tolik lidí a je tak malá šance?

„Aha..“ řekla jsem potichu.

„Jo a to mi připomíná..“ začal on.
„...my máme jiné jméno ve vašem světě, zatím si jméno můžeš nechat, ale jestli se staneš dračím strážcem, dostaneš jméno podle elementu který získáš. Já jsem byl Lon, ale teď jsem Egon, to je ve staré dračí řeči potok. A tohle je Liram. Proud.“ dořekl a ukázal na svého draka.

„Jak poznáš co ti chce říct?“ zeptala jsem se a hlavou cukla směrem k Liramovi.

„Každý strážce umí se svým drakem v hlavě mluvit, ale dost už o tom. Jestli budeš mít velké štěstí a drak tě přijme, tak to zjistíš.“ řekl a mě málem vypadly oči z důlků. Musela jsem v tu chvíli vypadat komicky, jak jsem se snažila pobrat všechno co jsem slyšela. Nakonec jsem to vzdala.

Miluju draky!

Ještě chvíli jsme letěli nad lesem a potom je na obzoru objevila nějaká vesnice. Když jsme se přiblížili blíž opravila jsem svůj postřeh. Bylo to město. Kolem města se obepínaly hradby na kterých občas stáli stráže. Pak mě napadlo:
„Vy nemáte žádné střelné zbraně? Zeptala jsem se. On se na mě podíval jako na blázna.
„Střelné zbraně? Tak to máme luk a kuš.“ řekl. Měla jsem co dělat abych nevyprskla. „Měla jsem na mysli kanón, nebo pistoly.“ řekla jsem.
„C-co?“ to bylo poprvé co jsem ho svou otázkou zarazila.
„Ale nic, to je jedno.“

Přistáli jsme na velkém náměstí. Bylo větší než náměstí z mojeho rodného města. Vlezlo by se alespoň 20 draků. Uprostřed náměstí byla fontána. Uprostřed byla socha draka kterému z úst neustále tekla voda.

Egon se usmál. Zřejmě uhádl co si myslím.
„Je to kouzlo, udělal ho jeden strážce vody se strážcem ohně.“ zodpověděl mou nevyřčenou otázku. Kývla jsem.

„No, takže dávat tě na jeden den do opatrovny by se mi vymstilo, takže do zítřka zůstaneš u mě a já ti ještě vysvětlím naše způsoby.“ řekl Egon a usmál se, abych pochopila že je to vtip. Kývla jsem. Cokoli abych ještě chvíli zůstala u toho draka.