KRÁLOVNA

*10*

Uslyším za sebou šramot. Otočím se a uvidím Denise vybíhajícího z chatky směrem k lesu. Hlavou mi probleskne otázka, jestli mám jít za ním nebo na ples a já nemusím přemýšlet dlouho. Vždyť.. co jiného mohl zrovna ode mě čekat? Jasně, že ho budu sledovat. Jde potichu a pomalu a já se snažím dělat to samé, i když s těmi ohromnými šaty to je opravdu těžké. Pořád musím přemýšlet nad tím, že mě před chvíli chtěl zabít. Viděla jsem mu to na těch jeho děsivě rudých očích. Užíval si, jak mě držel pod krkem. Naháněl mi hrůzu. Nahání mi ji i teď, ale z nějakého důvodu mu chci dnes večer pomoct. Chci vidět tu královnu upírů, kvůli které se mění v tohle monstrum. Chci se jí zeptat, jestli ho nemůže nějak zachránit, protože zabíjení bezbranných tvorů, mě vážně děsí. Z mých myšlenek mě vytrhnou divné zvuky. Začnou těžce praskat větvičky a všichni vlci, jako by zešíleli a začali najednou hlasitě výt. Podívám se na Denise. Zastaví a přikrčí se za keřem. Taky se schovám za strom ale tak, abych viděla, co dělá. Z jeho tašky vytáhne lahvičku, kterou okamžitě vypije. I tentokrát cítím příšerný smrad česneku. Napije se z další, která už nesmrdí jako ta první, spíš.. vlastně teď necítím žádnou vůni ani zápach. Divné. Zamračím se. Obě nádobky pustí na zem a zvedne se. Tašku znovu přehodí přes rameno a prokračuje dál. Vyjdu i já, ale nedávám pozor a zakopnu o mohutný kořen. Při pádu radši zavřu oči, abych neviděla svůj náraz, který ale nepřijde. Místo toho ucítím silné paže kolem svého těla. Pomalu otevřu oči. Denis. Asi je na mě maličko naštvaný. Věděl o mně celou dobu? Proto se tak často ohlížel?

,,Hehe, ahoj," hlasitě polknu.

,,Vím, že za mnou jdeš celou cestu, ale co tady sakra ještě děláš?" štěkne šeptem.

,,Chci ti pomoct," myknu rameny, jakoby o nic nešlo.

,,Já ji nepotřebuji. Musím to zvládnout sám," sykne.

,,Denisi, prosím. Chci ji jen vidět. Nikdy jsem neviděla královnu upírů a dokonce ani upíra. Ty jsi první," sklopím zrak.

,,To je celkem komické, protože upíři jsou všude. Už jen na táboře jich je většina," ušklíbne se

,,Cože?" vyjeknu vystrašeně.

,,Vždyť mě mohli sežrat!" vyletím rychle na nohy.

,,Znovu podotýkám, že lidi nežereme, jen pijeme jejich krev. Jsme jakoo-," zamyslí se.

,,Komáři?" pomůžu mu.

,,Jo, přesně," kývne.

,,Sice je to nechutné přirovnání, ale ano, jsme jako komáři." mykne rameny.

,,Dobře, ale to nemění nic na tom, že jdu s tebou," zamračím se.

,,Někdo by ti mohl ublížit, krásko. Měla by ses vrátit zpátky do tábora," snaží se.

,,Za těmi upíry? Nikdy," zkřížím si ruce na prsou.

,,Navíc mám tohle. Říkal si, že mě to ochrání," prsty si pohladím řetízek.

,,Ach jo, no tak pojď, ale budeš mě poslouchat a-.. počkat," zarazí se.

,,Ty si šla celou dobu v těch šatech?" plácne se do čela.
,,Vždyť to musí být nepohodlný a akorát je zašpiníš," zakroutí hlavou.

,,Jsou to jenom šaty," protočím očima.

,,Tak jdeme?" zeptám se.

Jen zmateně kývne, chytí mě za ruku a vydáme se na Horu Noci. Jdeme po úzké pohodlné cestičce, která nás vede ven z lesa. Cítím vůni jehličí, smrad spocených vlčích těl a krve. Mrazí mě z toho v zádech. Začnu drtit jeho ruku, ale s ním to očividně nic moc nedělá. Díky bohu. Hladí mě palcem na hřbetě ruky, abych se uklidnila. Nechápu, jak jsem ho mohla sama sledovat. Vůbec jsem se nebála a teď? Třesu se strachy. Nebo zimou? Sotva pomyslím na zimu, začnu mrznout. Nenápadně se na něj natisknu. Říká se, že upíří jsou ledoví, ale Denis překvapivě hřeje. Oddechnu si. Druhou rukou ho pohladím na hrudi a sklopím zrak. Všimnu si, že z našich propletených dlaní tečou pramínky krve. Prsty řeže hluboko do své kůže, ale mě se ani nedotkne. Podívám se mu do tváře. Má zatnuté čelisti a pevně semknutá víčka. Teď už cítím krev, hromadu krve. Snažím se vyprostit ruku z té jeho, ale nejde to. Drží mě moc silně.

,,Denisi," zatřesu s ním.

Otevře svoje teď už zase rudé oči. Dostanu strach. Drze se ušklíbne.

,,Ahojky, princezno, zase se vidíme," usměje se.

,,Denisi, prosím tě pusť mě," vzlyknu a začnu ho štípat.

,,Neříkej mi Denisi. Tak se jmenuje ta padavka, které patří tohle tělo, ale ne já," zavrčí nepříjemně.

Možná, že když si s ním budu povídat, pustí mě, nebo se minimálně uklidní. Strašně se bojím. Měla jsem se radši vážně vrátit, ale nenapadlo mě, že by se to mohlo stát znovu.

,,Do-dobře, tak jak se jmenuješ?" zeptám se.

,,Jsem Seain, pravý druhorozený upír," pokloní se.

Kolik mu sakra je? A kolik je Denisovi? Tohle je přece blbost!

,,Je nám 3 021 let," ušklíbne se.

,,Druhý nejmocnější na světě," samolibě se usměje.

,,První upír umřel a mocnější než já, už je jenom královna," dodá.

,,Jak si-.. jak si věděl, na co se chci zeptat?" zvednu obočí.

,,Jako každý jiný upír umím číst myšlenky," mykne rameny.

,,Dobře," zhluboka se nadechnu.

,,A co tady děláš, Seaine?" pokračuju.