"Proč si to udělal?" řekl jsem opatrně. "Já- byla to nehoda" řekl připojený na pípačce. "Hoseoku přestaň mi tady lhát" vynadal jsem mu. "Pustí mě ve dvě" řekl. "Tak mi řekni proč si to udělal?" vynadal jsem mu zase." Už si nebudeme nadávat... aby to nedopadlo jako minule." řekl mi Hoseok vyhýbající se té jedné zásadní otázce. "Dobře" propojil jsem naše ruce. "Tak se ptám Proč si to udělal?" řekl jsem klidně. "Chtěl jsem tvojí pozornost." řekl upřímně. "Nemohl jsem snést to že jsem na tebe byl tak zlý." dodal později."Stačilo jediné slovo." oznámil jsem mu asi novou radu. "To asi právě ne. Nenalhávej mi to Yoongie, věděl jsem že si mně v tu chvíli nenáviděl." řekl upřímně." Já tě nikdy nenáviděl" řekl jsem a stiskl jsem jeho ruku ještě víc. Slabě se usmál. "Je od tebe hezké že trávíš hodiny se mnou a ne ve škole." řekl klidně Hoseok." Uhm...Hobie je neděle" usmál jsem se. "Tak vidíš, zapomněl jsem." smutně se usmál Hoseok. " Nevadí, každý alespoň jednou zapomene." řekl jsem mu klidně. "Jdu ti pro oběd" oznámil jsem mu a vyšel z místnosti. Kouknul jsem se na jídelníček. Viděl jsem. Viděl jsem palačinky. Ani chvíli jsem neváhal a koupil mu je. "Objednávka 72" oznámil mi kuchař podávající mi palačinky. Šel jsem za Hoseokem. Opět mě přivítal jeho krásným slabým úsměvem. "Štve mně že jsem ti je nemohl udělat já ale byly by plné čokolády" uchechtl jsem se a podal jsem mu palačinky s ovocem. " Mám rád hodně čokolády" řekl Hoseok kousající sousto palačinky. Nabídl mi sousto ale já odmítl. On nespokojeně našpulil nespokojeně rty, otevřel mi pusu a dal do ní sousto palačinky. Nevnímal jsem její chuť. Jen jsem si představoval že je to ten vesmír co mi Hoseok dovolil ochutnat. Potom, když dojedl, zase jsem ho chytil za ruku a pozoroval jak se Hoseokovi pomalu zavírají oči." Dobrou" řekl jsem mu. Dvě hodiny odpoledne. Dva studenti se prochází po ulici. Už se pomalu stmívá. Zastavil jsem se před jezerem. Hoseok mě chytl za rameno a přidal se k pohledu na hory osvětlené zapadajícím sluncem. "Je to tak depresivní" řekl jsem při pohledu na smutně vypadající oblohu. " Ale i tak krásné" pošeptal. "Jdeme?" přerušila moje myšlenky hoseokova otázka. Rozešli jsme se na kolej. Přišly jsme na pokoj a zapli si televizi. Koukali jsme se na horor. Při některých scénkách se ke mně hoseok přitulil tak že jsem si myslel že je to můj plyšák z dětství se kterým jsem se tak hrozně rád mazlil. Šel jsem spát. Přece jenom jdu zítra do školy. Hoseok se ke mně přidal. Lehl si vedle mě. Hoseok mě probudil jeho stiskem těla na moje záda. Tohle není normální. Člověk se takhle normálně nechová. " Hoseoku...děje se něco?" zeptal jsem se ho." Bojím se... neměl jsem se na to koukat" řekl vystrašeně. "Já tě ochráním" ujistil jsem ho a vzal ho do obětí. Zase. Budík. Ale tentokrát to byl ten krásný. Hoseokův hlas. Šli jsme do školy. Měli jsme volnou hodinu tak jsem ji využil k uspokojení sám sebe. Přišel jsem k piánu a pozoroval sněhové vločky jak padají na vnější parapet okna. Na základě sněhu jsem tak vytvořil jednoduchou skladbu. Pojmenoval jsem ji Crystal Snow. Mezi tím přišel do prázdné učebny s pianem Hoseok. Položil svojí ruku na moje rameno. "Crystal Snow?" řekl Hoseok." Blbost" uchechtl jsem se. Přišel k oknu a pozoroval krásný krystalkový sníh. Začal jsem hrát nově složenou skladbu. "Crystal Snow"
. Dozpíval Hoseok svůj čerstvě složený text pro mojí lehce složenou skladbu. "Wow!" vydechl jsem s úžasem.
Dobře... myslím že má této kapitole jsem se docela překonala. Čauky 👋
