" Moc mně to mrzí hyung." nalepil se na mně Hoseok když jsem si balil věci. "To nic, stálo to za to" neztrácel jsem pozitivum. "Jestli mně omluvíš, jdu se rozloučit s knihami a klavírem" řekl jsem pobaveně. "Jsi kam chceš hyung" řekl Hoseok zahalující svoje zavazadla. Vešel jsem do místnosti s klavírem. "Ty sem vážně chodíš pravidelně" řekl pobaveně V sedící v lavici. "Doufám že ses poučil, nakonec je přece jenom můj" dořekl. "Ty hajzle!" prohodil jsem na druhý konec třídy a vyběhl k pokoji. Šest hodin odpoledne. "Asi bychom měli jít... svojí cestou" podal jsem Hoseokovi ruku." Bylo mi ctí s vámi sloužit" řekl jsem mu. On odhodil svoje zavazadla a natiskl se na mě. "Já nechtěl hyung, já nechtěl" popotahoval Hoseok. Musím uznat se mi slzička uronila taky. Naposledy jsem si nasál jeho vůni. A potom už šel na vlak. Jel sem do Seoulu a Hobi do Busanu. Vlak přijíždí. Nastupuji do vlaku a sedám si do volného kupé. Naposledy jsem si prohlédl krajinu a potom už jen oslepl. Bylo mi smutno ale časem cesty jsem se s tím smířil. Tak takhle chutná konec života.
Omlouvám se za chyby. Čauky 👋
