beauty and original

°~~New Orleans~~°

"Zlatíčko vstávej. Za dvě hodiny musíme vyjet." křičela na mě moje máma z chodby.

"Však už vstávám." zamumlala jsem a protočila očima. Moje první kroky z postele vedly do koupelny. Pročesala jsem si svoje hnědé dlouhé vlasy a převlékla se do černých džínů a modrého trika, které ladilo s mýma očima.

"Jsi krásná," vešla do koupelny mamka a chválila mě. Čekala jsem, že přijdou otázky typu *chceš si o tom všem promluvit? * a také jsem měla pravdu.  "chceš si promluvit?" její hnědé oči se dívaly do těch mých. Měla jsem chuť jí říct, že bez něj nedokážu žít.
Ale neřekla.

"Mami já to zvládám. Když jsi šťastná ty, tak já taky," usmála jsem se na ní a objala jí. Stiskla mě pevně. "mami to bolí." zasyčela jsem s úsměvem.

"Promiň Elizabeth. Jen chci, aby jsi mi něco slíbila," na jejich očích šlo vidět, že tenhle rozhovor myslí vážně. Takže jsem se pokusila nahodit vážný výraz. A kývla na ní ať začne mluvit.
"chci, aby jsi tam na sebe dávala pozor, ano?" udělala jsem krok dozadu a nechápavě si jí prohlížela.

"Když víš, že tam nebudu v nebezpečí, proč chceš, abych tam jela!" zvýšila jsem hlas.

"Tahle rodina ti neublíží, slibuji! Ale ostatní okolo by ti mohli ublížit." začala mi vysvětlovat, ale já byla pořád naštvaná. Odkývla jsem jí to a běžela do svého prázdného pokoje.

"Co jsem komu udělala." spadla jsem na svojí měkkou postel a utírala slzy, které mi tekly po tváři. Po hodině jsem se odhodlala vyjít z pokoje.
Okolo byly jen samé krabice a nic jiného.

"Už vyrážíme, příprav se." téhle věty jsem se bála dlouho. Přála jsem si, aby jí nikdy neřekla, ale právě přede mnou stála a říkala to.

"Jasně už běžím." houkla jsem na ní.
Na mobil mi začalo přicházet milion zpráv, byli to lidi z mé party.
Zprávy typu: Co jsi to udělala?, Já to bez tebe nezvládnu!, Proč jsi nám to neřekla!. Nějakou dobu mi zvonil i mobil. Byla to Kiki, volala mi, ale ignorovala jsem jí.

"Pojď do auta Elizabeth!" křičela na mě mamka z auta. Já běžela před barák a naposledy se na něj podívala.
Nastoupila jsem do auta a začala neskutečně dlouhá cesta.

~~~~•~~~~

"Mami už jedeme strašně dlouho. Můžeš mi laskavě říct, kdy tam budem? A jak, že se to město vlastně jmenuje?" vyjekla jsem po ní a mávala rukama kolem sebe.

"Elizabeth Taylor Ardenová! Nebuď na mě drzá, to zaprvé a zadruhé pojedeme ještě tak čtyři hodiny. A tvůj budoucí domov se jmenuje New Orleans." vysvětlila mi.

"NEW ORLEANS." zopakovala jsem to po ní a koukala z okénka. Nachvíli jsem v očích cítila slzy. Ale dokázala jsem je potlačit. A usla jsem.

"Jsme tu! Vstávej!" s úsměvem mě budila moje mamka, která vystupovala z auta. Já jí na to kývla a následovala jí.

"Páni!" podívala jsem se na velký dům na kterém bylo velké *M*. Byl celý bílí a na každé straně byl obří balkón.

"Počkej až uvidíš jeho čtyři syny a jednu dceru." po těchle slovech můj mozek začal znovu reagovat.

"Ne mami! Tohle já nezvládnu! Nezvládnu být pod jednou střechou s čtyřma klukama." zastavila jsem se před dveřmi a řvala na ní.
Jenže nám někdo otevřel, stál v nich mamky přítel *Mikael*.....