Věk pro nás není problém! BVB CZ

2.kapitola

Zaparkoval jsem před ‘naším‘ domem a šel ke dveřím. Než jsem stihl vyhrabat klíče, otevřely se dveře a na mě skočila moje malá kopie.

„Nazdar brácho!!!“ zařval Luke a obejmul mě.

„No čau… snažíš se mě zabít? To sem si nezasloužil!“ obejmul jsem ho taky a zacouval s ním dovnitř, kde čekali rodiče.

„Ahoj synku, rádi tě vidíme.“ povídá taťka. Oba mě obejmuli.

Po tomhle přivítání jsem se vydal nahoru do pokoje, abych si tam odložil svoje věci a vzal si na sebe něco míň… Andyovského. Tím myslím tepláky a volnou mikinu. Po těch upnutých kalhotách to byla příjemná úleva. Potom jsem se konečně rozhlédl po svém starém pokoji. Nic se tady nezměnilo. Všude kytary a plakáty Kiss. Ach ta nostalgie. No nic, asi bych měl jí zpátky dolů.

Přišel jsem do obýváku, kde byli všichni naskládaní na gauči. Podíval jsem se na mamku. „Co myslíš mami, mám se ho zeptat hned?“

„To já nevím, co myslíš ty, Chrisi?“

,,To záleží jenom na Andym, ale na druhou stranu, docela mě baví sledovat Lukovu zmatenou tvářičku.“ odpověděl jí na to.

„Co? O čem se to bavíte? Andy?“ vykulil na mě oči Luke.

„Ale, jenom mě včera něco napadlo. To jak jsem pak volal mamce, víš?“ pohladil jsem ho po hlavě a sladce se usmál.

„Vy jste se proti mně spikli!“ přimhouřil oči a přejel nás všechny pohledem.

„Ohoho! Začínáš vypadat nebezpečně. Tak to bych ti to už mohl povědět.“ řekl jsem a hupsnul mu na klín, jako by on byl ten starší bratr.

„Andy…“ zavrčel.

„No jo pořád… stejně je to taková triviální záležitost… jenom mě napadlo, jestli bys se mnou nechtěl jet na výlet. Do Evropy. Asi tak na měsíc.“ usmál jsem se na něj a pozoroval, jak se mu oči rozšířily radostí.

„Vážně? Fakt můžu?“ vypadal jako dítě o Vánocích, které právě dostalo všechny svoje vysněné dárky.

„Mhmmm…“ zasmál jsem se, když mě objal. „A ještě něco… Odjíždíme zítra.“

„No problemo, my sir!“ řekl s italským přízvukem a snažil se vyškrábat se zpod mého zadku. „Ale už mě můžeš pustit, ať si stihnu zabalit.“

***

Tak, a jsme na letišti. Vůbec nechápu, jak se nám to mohlo podařit, protože Luke si s sebou vzal snad všechno oblečení, co má. Já jsem už měl zabaleno, když jsem přijel domů, takže pro tentokrát jsem nezdržoval. Vlastně jsem Lukovi musel nakonec pomáhat, jinak bychom nikdy nepřijeli na letiště včas. Rozloučili jsme se s našima a vydali se na strastiplnou cestu k letadlu.

Uffff… už sedíme v letadle. První třída, pohodička. Po cestě mě poznaly jenom dvě holky. Ani se neptaly, co je Luke zač. Za to jsem jim vděčný. Takovéhle fanynky by mohly být všechny.

„Andy… Andy… Andy…“ šťouchal do mě Luke.

„Co je ty vole?“ otočil jsem se na něj.

„Hele co mám!“ řekl a z tašky vylovil papíry a tužky a vítězoslavně se na mě podíval. „Budeme si kreslit!“

„LOL… tak fajn… co budeme kreslit?“ zeptal jsem se ho, i když jsem čekal, že to bude nějaké anime, protože to je jeho snad nejoblíbenější ‘věc‘ na světě.

„Ummm… tak když už se ptáš… nakresli sebe, jako nějakýho superhrdinu… ale nesmí to být Batman!“ zlomyslně se na mě ušklíbl.

„Tak ty takhle! No dobře.“ opětoval jsem mu úšklebek.

Zbytek cesty probíhal asi takhle: Jídlo, kreslení, výtlemy, spánek, jídlo, kreslení. Konečně se ozvala letuška, že budeme přistávat. Teď příjde ta horší část. Luke se bojí přistávání. Musím nějak udržet jeho pozornost na jídle, nebo tak něco… Přinejhorším ho vezmu něčím po hlavě, aby přestal vnímat. No výborně. A je to tady.

„Hej Luku? Nezbylo ti ještě jídlo? Mám docela hlad…“ zkusil jsem.

„Nic mi nezbylo. A teď neruš, snažím se překonat svojí pitomou fobii.“ vyhrkl na mě.

To mě trochu zaskočilo. Nic takového bych ani v nejdivočejších snech nečekal. „F-fajn…“ pro jistotu jsem si ale stejně dal ruku na opěradlo, kdyby měl Luke potřebu něco drtit. A to taky za chvilku měl. Sakra ten kluk nějak zesílil od doby, když jsme spolu někam letěli naposled. Taky jsou to už 3 roky. Tehdy to byl třináctiletý nevinný klučík. A co je z něj teď? Vlastně totéž, ale o 3 roky starší.

Konečně jsme přistáli. Asi mi budou muset amputovat ruku. Stejně v ní nemám ani kousek citu, tak co. Zvednul jsem se a pohyblivou rukou sebral obrázky a zbytek jídla, co mi zbylo. Nemůžu ho tady přece nechat! Taková dobrota. Sice moc nevím, co to je, ale chutná to jako taková ta mřížka s kuřetem uvnitř. Mňamka. Luke se zvedl taky, takže jsme se směle mohli vydat k východu.

Vylezli jsme ven a nastoupili do nějakého autobusu, který nás po tom, co jsme se tam skoro uvařili, dovezl do budovy. Po chvilce bloudění jsme našli kufry = jeden můj a tři bráchovi. Vydali jsme se ven. Našli jsme taxík a vlezli jsme do něj. Týpek na nás koukal dost nedůvěřivě, ale na nádraží nás zavezl. Asi byste čekali, že zůstaneme v Praze, ale to ne, to by nešlo. Mohlo by nás tady poznat až moc lidí. Pojedeme do Pardubic. Takové poměrně klidné městečko ve východních Čechách. Už se nemůžu dočkat.