„JSME DOMÁÁÁ!“ zařvala Natali jen co mě vytáhla do schodů, které se mi zdály nekonečné, přičemž těch je prý jen 51, tak na co i stěžuju.
„Supééér!“ ozvalo se z bytu.
Ze dveří vykoukla blonďatá dívka a usmála se na mě. Natali mi už předtím říkala, že jsme stejně staří.
„Ahoj, já jsem Andy.“ řekl jsem a podal jí ruku.
„Čau, já jsem Bára.“
„Říkej jí Bí.“ ozvala se Nat.
„Ok, tak pojďte dovnitř.“ pokračovala Bí.
Vešli jsme dovnitř. Respektive přešli jsme z jedné chodby do druhé. Nat mě dovedla do pokoje na konci chodby. Byl obrovský. Všude byly skříně. Teda u jedné stěny byly 3 postele a u okna gauč a stůl, ale jinak skříně.
„Promiň, není to tady zas tak super, ale ta postel je milionkrát lepší. Jo a budeš muset spát s vaším plakátem v jedný místnosti. Což mi připomíná, že sem chtěla něco zjistit.“ Přišla ke mně, postavila mě vedle plakátu a vyhrnula mi triko. Chvíli ho zkoumala a pak prohlásila… „Jak je možný, že ve skutečnosti nemáš tak chlupatý břicho jako na plakátu?“
Musím přiznat, že i když se směju často, takhle moc jsem se nezasmál dlouho. Válel jsem se po posteli asi 15 minut. Natali mě chvíli pobaveně sledovala a pak někam odešla. Když jsem se konečně uklidnil, vydal jsem se jí najít. Vyšel jsem na chodbu a zkoumal různé dveře. Hned vedle ‘mého‘ pokoje byla koupelna, za ní nějaký kumbál, a pak záchod. Naproti záchodu vedly dveře do kuchyně. Vydal jsem se tam. Za stolem seděla Bí a nějaká paní. Asi jejich mamka. Tak jsem se jí představil a putoval dál. Vešel jsem do pokoje, kde jsem spatřil Nat sedět u počítače. Když mě uslyšela, vypla písničky, co jí hrály v jednom uchu, a otočila se na mě.
„No ahoooj, už ses dotlemil?“
„Zdar, asi jo. A na tvojí předešlou otázku: netuším, jak je to možný. Asi je to kouzlo.“ zářivě jsem se usmál.
„To určitě, Gandalfe… tak co chceš dělat teď?“
„No já nevím, původně jsme chtěli jít ven, ne?“
***
Fuuuu… snad po sto letech jsme zpátky doma. Ha, doma. ‘Bydlím‘ tam pár hodin a už to považuju za svůj domov. No každopádně jsme se navečeřeli a pak jsme blbli u Nat na počítači. Hráli jsme nějaký hry a tak. Pak nás ale vykopla Bí, protože už chtěla jít spát. A to ani nebylo tolik hodin… Nakonec jsme se přesunuli ke mně a kecali další dobře 3 hodiny. Ve 2 ráno jsme se rozhodli, že by bylo fajn jít spát, abychom ráno vstali.
***
Nat? Já nemůžu usnout. Ten pokoj je obří a já se bojím. :( :D
Až tak?
Jo… zachraň mě… :(
To po mě jako chceš, abych za tebou přišla? Jako fakt? :DDD
JOOO *w* prosííím…
Pfff… to ti ještě spočítám…
Po chvíli se ozvalo otevírání dveří na chodbu, rozsvítilo se světlo, někdo rychle proběhnul přes chodbu, otevřel dveře u mě a zhasnul na chodbě. Měla na sobě tričko a kraťásky.
„Jestli si myslíš, že jsi jediná osoba na světě, která se bojí, tak jsi na velkým omylu.“ zasyčela na mě. „A ještě sem si kvůli tobě musela brát tričko. Člověk si zvykne bez něj spát a pak příjde Biersack, kterej se bojí příšery pod postelí.“ dodala a zalezla ke mně pod peřinu, protože se klepala zimou.
„Klidně si ho zase sundej, já jsem poslední člověk na planetě, kterýmu by to mohlo vadit.“ Zase jsem řekl naprostou kravinu. Výborně.
„Leda bys ho ze mě strhal. Jinak ne.“ zasmála se.
„Klidně.“ zašeptal jsem.
Slyšela to. Podívala se na mě stylem ‘To si děláš srandu? Jako fakt?‘ a cvrnkla mě do ruky. Pak si lehla a koukla na mě.
„Tak co? Už se nebojíš?“ zeptala se.
„Ještě trochu…“ chytl jsem jí okolo pasu. „Teď už je to fajn.“ pousmál jsem se.
„Fajn…“ otočila se směrem ke mně a zachumlala se do peřiny. Pak mě chytla za ruku a obmotala se kolem ní oběma rukama, jako by to byl plyšák. „Dobrou, Andy…“
„Jo… dobrou, Nat. Mám tě rád.“
„Já vim. Já tebe taky…“
-----------------------------------
Normálně, já jsem hrozná :D ty kapitoly jsou čím dál kratší... btw další kapitola bude nejspíš z pohledu Luka nebo Kate ^^
Na straně (pro ty co čtou na mobilu na začátku kapitoly) je ten plakát... fakt ho mám doma a to břicho je prostě hrozně chlupatý!!! :DDDD
ČTEŠ
Věk pro nás není problém! BVB CZ
Fanfic!NEBUDE POKRAČOVAT! Dva bratři a dvě kamarádky... co z toho vznikne?
