STRÁŽCI čarovných lesů

2. pravda minulosti

Udělala jsem kolečko, abych se rozhlédla, ale ani můj perfektní zrak nic nezahlédl.

Pak se ale dotyčný prozradil, když si odfrkl.

Otočila jsem se směrem ke zdroji zvuku a spatřila jsem, jak se nedaleko schovává za stromem. Musela jsem se trochu pousmát. Ach ti lidi, jsou tak roztomilý, když se bojí.

Pomalu a potichu jsem k němu došla a než se nadál, byla jsem před ním. Trochu lapal po dechu, ale pak jsem na něj promluvila.

,,No tak, nasedni, musíme jít."

Podíval se na mě jako na zjevení a pak ze sebe dostal: ,,j-j-já t-ti -r-r.." vykoktával.

,,Rozumíš?!" Doplnila jsem ho a on jen křečovitě přikývl. ,,Jasně že mi teď rozumíš, jsem strážce z čarovného lesa. Když nejsem v lese nemůžeš mi rozumět, a teď už pojď!" Popohnala jsem ho a on si to ke mě přicupital.

Opatrně mi sedl na záda a já se rozeběhla, že skoro spadl. Ano mohla bych letět, ale já zásadně nelétám, je to únavný.

Po pár minutách to krásné ticho přerušil můj ,jezdec'.

,,Kam mě to neseš?!" Ptal se opatrně a já spomalila, abych mu mohla v klidu odpovědět.

,,Na strom Ochrany, tak se rozhodne, jestli tady můžeš zůstat, či ne." Zavrčela jsem na něj a chystala se znovu rozeběhnout, ale on nedal pokoj.

,,Co.... Když mě tady nenechají?" Zeptal se a hlasitě polkl.

,,Tak tě budu muset poslat zpět." Usmála jsem se na něj a on znovu na sucho polkl. ,,Ale neboj, přemluvím je, na to ti dávám své slovo!" Povzbudila jsem ho a pokračovala jsem: ,,Navíc, nechci aby král a jeho princátko měli plusové body." Ukončila jsem konverzaci a konečně se zase rozběhla k cíli, který od nás byl ještě dobrý 2 kilometry, a to běhám rychle!

Když mi po 15 minutách běhu došli síly, zpomalila jsem.

,,Jak to, že se znáš s naším princem?" Ptal se zvědavě.

,,Neřekla bych znám. Prostě jsem se s ním už párkrát setkala." Odbila jsem ho, nesnáším tyhle otázky na mě a na něj, mám k tomu své důvody.

,,V boji, nebo v řeči?" Stále otravoval a mě docházela trpělivost.

,,Ani v jednom a ani v druhým. Dobrá, když ti řeknu celou pravdu, dáš pokoj až na konec cesty?" Mrknula jsem na na něj.

Kývl a já z jeho očí vyčetla, že to myslí vážně. Povzdechla jsem si a začala.

,,Strážcem se nestaneš, teda aspoň né jen tak. Tady jsem vyrostla, byla to krásná krajinka, i teď je. Les byl sotva v polovině rozvoje." Usmála jsem se nad vzpomínkou. ,,Byla jsem malá holka a byla jsem nejzručnější, nejlépe jsem šplhala, nejlépe jsem řešila konflikty. Také jsem měla schopnost po mé matce, rozuměla jsem řeči zvířat, sama jsem byla napůl tygr, nebyla jsem jen obyčejný člověk." Úsměv my z tváře sešel, když jsem měla přejít ke druhé části. ,,Tak jsem rostla. Když mi bylo osmnáct, měla jsem jít na velkou slavnost mé dospělosti. Ale já vždy nesnášela večírky. Takže jsem se vypařila. Nejdřív jsem jen chtěla být sama, ale z lesa jsem uslyšela výkřiky a to mě přilákalo. Porušila jsem slib, který jsem dala otci. Vyskočila jsem z pokoje a šla tam, kde se to ozývalo. Vojáci tam mučili malého kluka, taky nebyl obyčejný. Mohlo mu být tak 12. Nelíbilo se mi to. Vlezla jsem tam a zeptala se, co mu to dělají a zda si to zaslouží. Neodpovídali, místo toho na mě vzali meče. Uhla jsem se všem pohybům a po 5 minutách byli oba na zemi. Sice jen v bezvědomí, ale nikdy jsem nikoho nechtěla zabít, nebyl důvod, zatím ne. Chlapce jsem rozvázala a až teď si všimla, že je napůl vlk. Poděkoval mi a já mu nabídla místo na naší oslavě. Přišel mi roztomilý.
Jenomže u nás chlapec začal bydlet. To už bylo po pár letech, mě bylo 21 a jemu čerstvě 15. Zamiloval se do mě a já do něj. Nikdo to o nás nevěděl, snad by to tak nevadilo, kdyby nebyl nezletilý. Ale lásce se vážně odporovat nedá. Myslela jsem, že to myslí dobře, když mě pozval na veřeři do lesa. Říkal že tam na mě počká. Čekala jsem tam nezvykle dlouho, už jsem se chtěla zbalit, ale přišel. Usmíval se už z dálky. Došel ke mně a políbil mě. Odtáhl se a pak mi řekl něco, co mi na vždy zlomilo strdce: ,,neměla jsi být tak hloupá." V tu chvíli se tam objevili vojáci a ze všech stran mě obklopili. Hodili na mě síť a já se jen bezmocně svalila k zemi. Stratila jsem vědomí a probrala se ve věznici a vedle mě byla holčička, ve vlasech měla orlí pírko a celkově vypadala jako indiánka, mohlo jí být taky tak 15, nebo 16. Začala jsem se s ní bavit. Zjistila jsem, že nás obě chtějí popravit. Za nedlouho přišli vojáci a chtěli ji odvést. Já se za ní ale postavila a řekla: ,,starší mají přednost." Chvíli přemýšleli ale nakonec mě pobrali a odvedli na místo, kde mě měli popravit. Klekla jsem si a už na mě nasazovali okovy, abych se nevykroutila, dala jsem hlavu na špalek a čekala, až usnu nekonečným spánkem. Kat už se natahoval, ale těsně před mým krkem se meč rozlomil na malé kousky. Až teď jsem otevřela oči a uviděla okolo sebe zář. Moje tělo se kompletně začalo přeměňovat a já se stala strážcem za svou odvážnost a za to, že jsem zachránila nevinný život. Máchla jsem křídli a odletěla, ta malá holčička mezitím chytla příležitost a šikovně utekla. Dala jsem si ji na záda a doufala, že to království už nikdy neuvidím stejně jako Sebastiana. Ale ten se o 10 let později objevil před naším lesem jako strážce ve zjevení vlka. Moje kamarádka po pár letech taky dosáhla osudového zvolení a stala se strážcem ve znamení orla. Stále tu je, možná ti ji i představím."

Dovyprávěla jsem a on nad tím příběhem jen povzdechl.

,,Je mi líto, co se ti stalo." Politoval mě a hodil na mě lítostivý pohled.

,,Je to dávno, skoro 100 let." Vysvětlila jsem ještě a hlavou ukázala na strom, který se náhle objevil před námi.

,, To je ono?" Ptal se zaujatě s otevřenou pusou.

,,Ano je. Tady se dozvíš svoji budoucnost." Řekla jsem tajemně a svým tygřími hlasem jsem zařvala, aby všichni věděli, že jsem zpět.

Pak nám zbyl jen pohled na otevírající se bránu a pohledy černokněžníků, kterých je tady fakt spousta.

Fíha!!! Trochu dřina. Myslela jsem, že se dostanu až k rozsudku, ale ani houby. Doufám že se kapitola líbila a loučím se. Ahojky 😍😘

-1080 slov