STRÁŽCI čarovných lesů

1. obhlídka

Přemýšlela jsem nad tím jak se už po druhé změním o úplňku na člověka. Bože, zas tolik povinností! Někdo by řekl, že takový strážce si jen sedí na polštářku v huňatým křesle a pojídá, co mu mlsná nabízí, ale omyl.

Strážce má povinnosti, zásady, musí dodržovat zvyky, ale ani na zakousnutí nějakého toho týpka od krále není potřeba tolik etikety.

My jako strážci, vypadáme dost hrůzostrašně...
Obzvláště proto, že jsme na čtyřech nejmíň o 3 hlavy větší než lidé. Ale baví mě ten respekt, který z těch tváří kolemjdoucích vidím a vlastně i od ostatních strážců.

Je totiž jen málo kdy vidět bílého tygra s obrovskými křídly podobným andělským a s drápy tak naostřenými, že se až třpytí na slunci.

,,Už jen 2 kilometry a mám prohlídku hranic hotovou!" Zajásala jsem nahlas.

Prohlídky okolo hranic se dělají hlavně kvůli spadlým stromům, aby tam nezůstali jen tak ležet, tady věříme, že stejně jako každý živý tvor, který chodí po této zemi, tak i ten nenápadný strom má duši.

Z přemýšlení mě vyrušili zvuky běhu mým směrem.
Blesku rychle jsem se otočila na zdroj zvuku a uviděla vojáčka od krále.

Nevypadal ani jako posel a ani jako pravý nefalšovaný voják. Ani brnění neměl.

Vyskočila jsem na strom a skryla se ve větvých. Ano i 3 metrový tygr na výšku a 5 metrový na délku se dokáže schovat v koruně stromů.

Když na mě začali dopadat stíny, začala jsem zářit těmi neonovými barvami. To je schopnost strážců, teda jedna z nich.

Lehce jsem zavrčela aby se dotyčný otočil a skutečně se tak stalo.

,,P-p-p-..." Vykoktával ze sebe pomalu.

Než cokoli stihl říct, jedním skokem jsem byla před ním.

Shodila jsem ho na záda a byli jsme z očí do očí. Moje nejlepší schopnost je umět rozeznat póze z očí jeho minulost a jeho pocity.

Přečetla jsem si z jeho modro-zelených očí, že je to knihovník, který dělal zápisy všech knih na hradě krále.

Odrtrhla jsem se od něj a on vydechl. Mě však zaujaly zvuky koupit dopadajících na suchou zem.

A opravdu, po chvíli se přede mnou objevili dva jezdci na černých koních se zbrojí. Tímhle jsem myslela vojáky.

,,Výdej nám ho!" Přikázal jeden z nich a já si před prcka stoupla a chránila ho tělem. Tím jsem dala najevo, že ho nevydám.

Ten druhý slezl z koně a vytáhl meč.

Párkrát s ním zakroužil a špicí se zastavil na mém nosu.

To mě dost naštvalo, otevřela jsem pusu a oni měli rozhled na mé krásné bělavé zuby, které byli ostré jako břitva.

Jediným pohybem jsem meč zkousla a zahnula mu polovinu meče do oblouku.

Chlap ve zbroji se na to celé jen díval a kamarádíček mu už dávno utek a i bez koně.

Znovu jsem tedy upřela pohled na ustrašeného rytíře. Ten jen polkl a já na něj celou silou skočila.

Svalil se na záda a já jo přidržela tlapou, kterou měl přes celou hruď.

Otevřela jsem pusu a z celé síly na něj zařvala, pak jsem se už chystala najíst, ale zastavilo mě vytí.

Na druhém konci paseky se objevil strážce, ve zjevení vlka. Ano, můj starý nepřítel.

Ve skutečnosti je to princ z království, kde kraluje král, kterému všichni říkáme srab, protože se neodvážil nikdy vystrčit nos z baráku.

Místo toho na mě a ostatní z Kouzelného lesa posílá jeho nevlastního syna, kterého nám UKRAD!

Ještě jednou zavyl a přicupital za mnou. Myslím, že je do mě zakoukanej, nikdy mi neskřivil ani vlas. I když, můžu říkat vlas, když mám na sobě momentálně jen srst, která se lehce leskne na poledním slunci?

,,Co tu zase nacvičuješ?!" Zeptal se zaujatě s pohledem na mou tlapu ještě stále položenou na vojákovi.

,,No, chystala jsem si dát oběd." Odbila jsem ho a znovu sklonila hlavu na mou hračku.

,,Nechci ti kecat do tvých přístupů, ale začínají nám mizet vojáci!" Trochu zvýšil hlas a mě docházela trpělivost.

,,Aspoň nejsem král co jen nesedí na zadku doma a neposílám syna na obhlídky, jen proto, že jsem línej!" Vyprovokovala jsem ho a on se na mě vrhnul, já odskočila a on si namlel čumák na trávě.

,,Nemáš dopadat na všechny čtyři?" Stále jsem provokovala a mezitím si sedla na  uhlazený kus země.

On se zvedl a došel za mnou. Jeho modré oči se z přímá dívaly do těch mých zelených, ve kterých se nedalo nic vyčíst.

Jeho temná srst se začala třít o tu moji bílou a já začala propadat emocím.... Ale co to tu kecám!!

Odtrhla jsem se od něj a flákla ho ocasem do čumáku.

,,Nedovoluj si, vojáka ti pouštím, ale knihovníka si nechám!" Křiklavě jsem po něm před odchodem.

Už nic neříkal, jen mě sledoval a po chvíli se taky otočil a ostatním dal povel ať jdou zpět.

Vzdušnou čarou mi poslal myšlenku:

,,Stejně se do mě jednou zamiluješ!"

Nad tou představou jsem se jen zašklebila a vydala se za knihovníkem který tam překvapivě nebyl.