Harry: 21
Y/N: 16
Together: 2 years
Where: France
Sweet but dirty
Podzimní teplý vánek nám vál ve vlasech, slunce nás hřálo na tvářích, zatímco jsme jen ohromeně stáli a zírali na tu nádheru. Před námi se majestátně tyčila nádherná, dvoupatrová bledě modrá vila v renesančním stylu, která tam stála de fakto uprostřed nicoty. Uprostřed nicoty, francouzské krajiny, kterou teplé paprsky světla a barevné listí snad ještě víc zkrášlovaly.
Po tváři se mi rozlil vítězoslavný a šťastný úsměv. „Tak pojď, našli jsme to," vzala jsem Harryho za ruku, jeho prsteny mě studily v dlani.
„Krása," prohodil mezi řečí, očima jakoby hltal i ty nejmenší detaily.
Trochu omámeně jsme se prodírali posledními zbytky keřů, kterých stále ubývalo, jak jsme se blížili k oné vile.
Dveře v barvě o odstín tmavší než omítka byly odemčené – už jen to bylo dost zvláštní.
„A toi chéri," otevřel mi dveře vedoucí do nádherné chodby se zdobením na zdech, ze které vedly spoustu dveří do jiných místností.
Úplně samovolně mi ruka sáhla po foťáku. Stačil mi jeden snímek, abych zachytila tu dokonalou harmonii architektury a příběhů lidí, kteří tu žili a my jsme měli to štěstí do toho všeho nahlédnout, s otevřením prvních dveří hned nalevo.
Ocitli jsme se v místnosti, jejíž krása a atmosféra nám naprosto sebrala dech. Stejné zdobení na zdech jako na chodbě. Nábytek, vybavení – vše v renesančním stylu, jakoby se tu zastavil čas. Lehce jsem prošla mezi nábytkem obývacího pokoje, přičemž jsem prsty přejížděla po chladném mahagonovém dřevu.
I Harry vytáhl svůj starožitný fotoaparát. Oba jsme v tu chvíli byli jako v transu – lapeni v naší vášni. Skrz hledáčky fotoaparátu jsme si prohlíželi i ty nejmenší detaily místnosti. Vrstvu prachu na nábytku, potrhané tapety, desku gramofonu. Uschlé květiny. Rodinné fotografie zobrazující čtyřčlennou, usmívající se rodinu.
Vzala jsem do ruky černobílou fotografii a pečlivě si ji prohlédla. Na snímku stál pár s dvěma dětmi – děvčátky, dvojčaty. Dělala jsem, že nevidím, jak mě Harry fotil, nechala jsem se unášet okamžikem. Už jsem se těšila na ty fotografie - Harry je opravdový talent. Rád mě fotil. A já jeho.
„Co je tohle za místo?" optala jsem se, neočekávala jsem odpověď.
Společně jsme prozkoumaly zbytek místností plně vybavené, téměř nepoškozené vily. Kuchyň s jídelnou, společenská místnost s krbem, pár dalších ložnic včetně dětských pokojů, dvě koupelny. Vše vypadalo stejně jako obývací pokoj. Jako dům duchů. Pár věcí poházených po zemi, ale vše vcelku zachovalé, až na potrhané tapety, což jen přidávalo domu na atmosféře. Všude visely uschlé květiny a fotografie.
„Myslíš, že to bude fungovat?" zeptal se Harry, ukazujíc na starý gramofon v ložnici, kde jsme nakonec zůstali. Odpověď se nám dostala hned, když trochu oprášil desku a položil na ní jehlu. Pokojem se rozezněla nádherná klavírní skladba.
Byly jsme tak dlouho fascinování, že jsme si nevšimli, že už se začalo stmívat, slunce zapadalo za obzor, což tvořilo na nebi krásné červánky.
„Už se nestihneme vrátit, přespíme tu," poznamenal Harry, zatímco mě objal zezadu a jemně líbal na krk, jakoby mi četl myšlenky. Ani jsem nepočítala s tím, že bychom odešli.
