The Cathedral (CZ)

Místo bezpečí?

Dešťové kapky slétávají rychlým tempem z oblak dolů a tvrdě naráží na chladnou zem. Zima a začínající tma je důvodem spěchu lidí, kteří se snaží co nejrychleji dostat do svých vyhřátých domovů.
Pak tu jsem já. Pomalým krokem směřuji k mému oblíbenému místu. Ke katedrále. Nedbám chladu, dostávajícího se mi pod kůži. Zrak upírám na tu majestátnou stavbu přede mnou. Celý den jsem nedočkavě čekala na večer, protože to je čas, kdy se sem mohu navrátit. Místo bezpečí, klidu. Moc lidí tam většinou netráví svůj čas. Bojí se toho místa. Tak jako já, když jsem se tam poprvé objevila. Jenže pak jsem postupně podlehla jeho kouzlu.
Dojdu těch pár kroků, dělících mě od vchodu do katedrály a se zaskřípáním otevřu staré dřevěné dveře. Mou tvář zalije příjemné světlo. Pousměji se a konečně vejdu dovnitř. Namočím dva prsty do nádobky se svěcenou vodou a tak jako vždy si na čelo nakreslím neviditelný křížek. Pokračuji dál do katedrály až za oltář, kde se nachází vchod na schody vedoucí ke zvonu v nejvyšším patře. Tam však nesměřuji. Vybočím z točitých schodů v druhém patře a úzkou chodbou se dostanu k malému pokojíku skrytému za nevýraznými dveřmi na konci. Shodím ze sebe těžký, promočený kabát a přes hlavu si obleču můj huňatý svetr. Opět vyběhnu ven a po schodech doběhnu do prvního patra. Dostanu se na balkón s výhledem na vše pod ním. Nakloním se přes zábradlí a teprve když zjistím, že katedrála je vylidněná, usednu za varhany. Natěšeně si protřepu ruce a připravím se. Hluboce se nadechnu a začnu hrát. Tóny začnou prolínat prázdnotu katedrály. Přestanu vnímat vše okolo, celý svět. Svou soustředěnost nasměřuji na onu hudbu. Shodím ze sebe na chvíli strasti a to, co mě trápí, jenom si užívám volnosti. Skladba nabyde na hlasitosti, stejně jako se síla mých emocí zvýší. Nechávám se tím kompletně ovládat. Píseň skončí. Poslední akord se stále nese ozvěnou a pak nastane ticho. Prázdně koukám před sebe. Uslyším potlesk. Strnu. Pomalu se zvednu a přejdu k zábradlí. Shlédnu dolů. Stojí tam dívka. Tu znám. Hned rychle odstoupím, když mi dojde odkud. Škola. Potlesk ustane. „Rayne? To jsi ty?" Zeptá se tiše, ale díky ozvěně ji slyším dobře. Neodpovím. „Hej Rayne! To bylo vážně dobrý. Kde ses to naučila?" Zakřičí tentokrát. „Odejdi." Odseknu. Žádná odpověď. Cítím vztek. Tohle je mé místo. Narušila moje soukromí. Jaké právo měla ke vstupu? „Jdi pryč!" Zakřičím, když se nemá k odchodu. „Dobře, dobře už jdu. Proč na mě křičíš? Jenom jsem pochválila tvoji hru na varhany." Mluví zmateně, jako kdyby si neuvědomovala, co udělala. Ignoruji její otázku. „Tvůj názor mě nezajímá. Vypadni a nikdy se sem nevracej." Zavrčím. Slyším kroky a poté zabouchnutí dveří u hlavního vchodu.
Uvolním mé prsty, které do teď byly sevřené v pěst. Přejdu k nejbližší zdi, opřu se o ni a sjedu do sedu. Co to se mnou je? Znovu si stoupnu. Normálně bych na varhany hrála do noci, jenže nyní mě přešla chuť. Obejmu si paže rukama. Tahle holka byla do teď jediný člověk ze školy, co se se mnou chtěl bavit a já ji odehnala. Proč je pro mě tak těžké se s někým podělit o kousek sebe? Proč nedokážu s nikým navázat přátelství? Zatřepu hlavou. Na tomhle mi přece nezáleží. Je mi jedno, že se se mnou už nebude bavit. Nikdy jsem nikoho nepotřebovala. Sklesle přejdu dolů a usednu do nejzadnější lavice katedrály. Lehnu si a prázdně začnu pozorovat strop vysoko nade mnou. Zavřu oči. Snažím se odehnat samotu, vtírající se do mých myšlenek, ale vím, že tuto noc ji nepřemůžu. Dnes mě moje myšlenky ovládnou. Polknu, když si uvědomím, kolik hodin zbývá do rána – konce utrpení. Uvolním své tělo a konečně nechám smutek ovládnout mou mysl. Už ho nemohu zadržovat delší dobu.