Poloviční štěně

2. Zbohem..

Čas plynul. Polovičnímu štěněti se u Chiny docela líbilo. Pánička často někam jezdila. Výhoda bylo to že si mohli vybrat jestli pojedou či ne.

Stěně už chtělo několikrát utéct. Ale vždy když přešel ulici, hned mu byla zima a studený sníh se na něm usazoval.

Proto si řekl že půjde až v rozkvétajícím období.

Začínalo být teplo. Polovlkovi se nechtělo odcházet, ale musel. Nechtěl mít nic s dlouhými packami. Chtěl na minulost zapomenout. Přece jen více vlk než pes. Divil se že ho vůbec dlouhá packa chtěla.

Nastal ten čas kdy měl utéct. Udělal pár kroků, a pak se zastavil. Otočil se a běžel zpátky.

China na něj zavolal: ,,Už jdeš? Tak brzy?" Řekl China smutně a přiběhl k němu. ,,Ano, už je čas." Štěkl.

,,Dobře... Bude se mi stýskat. Ať už si potomek kohokoliv, oblíbil jsem si tě." Řekl China a odstoupil.

,,Sbohem," řeklo zamyšleně poloviční štěně. China ho vzal za zátylek a položil ho na okno. ,,Sbohem" odpověděl. Poloviční štěně se rozhlédlo. Okno bylo otevřené a pod ním byl stůl na terase.

Štěně na něj skočilo. Pak na židli. Teď neměl na vybranou. Musel skočit až dolu. To se mu povedlo bez úrazu. Nebyl to zrovna ladný skok ale lepší než se vzdát.

Po schodech skákal jako klokan.  Pánička byla naštěstí zrovna pryč a štěně mělo čas. Na trávě se rozeběhlo k bílému plotu.

Vyhnul se domu sousedů a běžel rovnou do neznáma. Na ulicích bylo vysazeno pár stromů. Měli voňavé květy. Poloviční vlče nasálo příjemný pach.

Zatočil do leva. Byla tam neznámá ulice. Došel až na její konec a zjistil, že nikam nevede. To je teda bludiště. Pomyslel si.

Chtěl jít zpátky ale na zdi jednoho domu si všiml pohyblivého stínu. Zježila se mu srst a zakňučel.

,,Co chceš pse!" zavrčela liška. Z okolních špinavých krabic začali vylézat další.

,,Nic!" odpověl rychle ale i vystrašeně.

,,Zdá se že nic." řekla jedna liška. Stěně přikývlo.

,,I tak mám hlad." řekla jedna. Stěně polklo.

,,Máte ty velké krabice. Je tam určitě hromady jídla." zakňučel potichu. ,,Je určitě lepší než JÁ."

,,To možná ano, ale ty jsi taky jídlo." začali k němu lišky pomalu přistupovat.

Stěně se rychle otočilo a začalo utíkat. Zastavilo se až docela daleko. Byl na hranici města a přírody. Neboli mazlíčkovy a divokému tvorovy.

Vykročilo. První krok. Druhý krok. Pak další a další. Nepřestávalo mít naději. Naději že už nebude vodítkový pes či vlk.

Necítil pod sebou tu tvrdou zem. Ale hlínu. Takovou příjemnou. Volnou, nesvázanou hlínu. Zanedlouho i trávu. Už cítil volnost. Čistý vzduch. Teď už není svázán městěm nebo dlouhými packami.

Teď už je divoký.