SAMOTÁŘI ✔️

Eren

Ta ranní zpráva – změnila mi celou mou existenci – myslel jsem, že tímto skončila...

Můj život byl poskládaný do rukou člověka, který jej při první příležitosti odvrhl a zašlapal. Zůstal jsem sám, úplně sám, zhrzený a ponížený sám sebou, že jsem dovolil někomu, aby vzal mou duši do rukou, zmačkal ji a odhodil jako nepotřebný kus odpadku.

Lavička v parku mi poskytla útočiště na přemítání o životě a já tam málem umřel. Vlastně – chtěl jsem umřít, cítil jsem se nepotřebný a zbytečný, nikomu bych nechyběl a sám sebe jsem si již také nemohl vážit.

Jenže...

Potkal jsem anděla bez křídel, vytrhnul mě ze spárů smrti a pak mě bez upozornění strhnul do bytí, kde je na prvním místě láska, porozumění, tolerance a soulad dvou bytostí i jejich duší. Vytáhl mě ze života, který byl tak šedý, že i bouřkové mraky zářily intenzivní barvou.

Oči toho anděla byly jako zatažené zimní nebe, které se chystá spadnout záplavou sněhových vloček, ale když do nich zasvítí zimní slunce, změní se na akvamarínovou a pod jejich pohledem jsem se cítil jako nahý.

Viděl mi až do duše a prohlédl všechna tajemství, která schovávám snad i sám před sebou. Ebenové vlasy, lesklé jako peří havraních křídel, od nichž se odráželo prosincové slunce, které nevystoupalo za celý den ani nad stromy v parku.

Při prvním setkání měl v mých očích tento anděl podobu démona.

Jak blízko jsou hranice těchto světů...

Byl krásný, jak jen může být pouze démon, bál jsem se jeho intenzivního pohledu, kterým jsem byl ale fascinován, hlubokého hlasu, kterému se nedá nic odmítnout. Charisma z něj prýštilo a celá jeho osobnost vzbuzovala takový respekt, že jsem se vůči němu cítil jako trpaslík. Přesto jsem jím byl lákán jako můra za světlem. Nechtěl jsem však opět propadnout do nějaké černé díry, ze které bych se už nevyškrábal, a s tímto démonem k tomu směřovalo. Alespoň jsem si to tenkrát myslel...

Při první příležitosti jsem utekl z jeho područí, ale život se ke mně otočil zády definitivně. V tu chvíli jsem si ale uvědomil, že veškeré mé počínání by bylo stejně marné. Přišel bych na to dříve či později.

Vzpomínka na démona mě pronásledovala na každém kroku a jediné, co ulpívalo v mých myšlenkách, bylo znovu ho vidět.

Už jsem nechtěl umřít, chtěl jsem se poddat tomu démonovi s ocelovýma očima a svůdným hlasem. Chtěl jsem to tak moc, že jsem odhodil nejen hrdost, ale i téměř panický strach, který jsem z něj měl.

Má vůle, že se už nikomu nesmím odevzdat, odletěla někam do teplých krajin a já sebral všechnu svou odvahu a šel za ním.

Hned v prvních momentech našeho soužití jsem ale poznal, jak moc jsem se mýlil. Z tohoto temného démona se stal anděl s neposkvrněným srdcem, ve kterém jsem uviděl bytost s duší stejně osamělou a tápající, jakou jsem měl i já. V té chvíli jsem pocítil lásku intenzivní a nezaměnitelnou, která mě obestřela, vloudila se do každé buňky mého těla a ovládla celou mou mysl až do posledního neuronu. Byl jsem lapen v síti neskutečné euforie opravdového života se vším, co může nabídnout. A křehká skořápka, kterou jsem se chránil před nelítostným osudem, praskla...

Levi

Vločky jsou hvězdy, co nehasnou, když slunce vystrčí hlavu.
Dlouho se, v rozpacích, strojily v oblacích, pro tuto sváteční chvíli.
Po vzoru básníků, za cenu zániku, letěly,
aby svět byl aspoň na chvilku nevinně bílý.