SAMOTÁŘI ✔️

ANDĚL

Protřel jsem si kořen nosu, protože mě začínala pobolívat hlava, a neustále jsem si hrál v ruce s telefonem. Nakonec svědomí vyhrálo a já vytočil jeho číslo.

„Jeager, prosím!"

„Erene, ty pako, kde jsi?"

„To jste zase vy! Co je vám po tom? Já si můžu být, kde chci!"

„Neblázni a řekni mi, jestli už máš nějaké bydlení. Nechci, abys skončil zase někde na mrazu."

„Jo, mám, vracím se zpátky."

„Dobře, pokud to tak chceš, tak já tě nebudu v ničem omezovat. Vím, že mi do toho nic není, nebudu tě už obtěžovat, promiň."

„Nashle," položil.

No, to jsem to dopracoval! A třeba prosté děkuji za záchranu života by také neškodilo. Spratek jeden nevychovaný. Ale o tom to je, kdo ho vlastně vychovával? Matka umřela, kdo ví, kolik tenkrát Erenovi bylo, a otec se podle jeho slov o něj nikdy nezajímal. Tak kdo ho vychovával? Co bych vlastně od něj mohl jiného čekat?

Proč mi ale bylo po tom spratkovi tak moc smutno? Objevil jsem neznámé pocity, se kterými jsem si nějak nevěděl rady. Nemělo cenu sedět doma a brečet. Rozhodl jsem se, že půjdu zpět do práce, stejně tam mám hromadu nedodělané práce. Nemínil jsem prožít víkend ve sterilním kanclu jen proto, že bych důležitou práci neměl hotovou.

Odpoledne ke mně vešla Petra s čajem a oznámila mi, že mám návštěvu.

„S nikým nechci mluvit!" řekl jsem nekompromisně.

„Je to nějaký mladý kluk a říkal, že je to důležité," špitla a nejspíš se bála, že vyletím jako čert z krabičky.

Já se však zatvářil překvapeně. „Jmenuje se Eren?"

„Ano."

„Pošlete ho za mnou, Petro, a děkuji za čaj," vždycky jsem poděkoval a ona za to byla vděčná. Nebyl jsem zase takový barbar, jak si o mně lidé mysleli.

Vstal jsem z kancelářského křesla a šel k velkému oknu, z něhož jsem měl celé město jako na dlani.

„D-dobrý den," pozdravil mezi dveřmi tak potichu, že jsem jej sotva slyšel.

„Ahoj Erene, co potřebuješ?" zeptal jsem se ho tím nejstudenějším hlasem, který jsem v tu chvíli ze sebe dokázal dostat. Zůstal jsem však stát u okna, stále otočen zády k němu. Po chvíli dusného ticha jsem k němu přistoupil a upřeně se na něj podíval. Viditelně znervózněl a udělal krok k mému stolu. Nejspíš z paniky, která ho přepadla, když stál na mém území, ho zradily nohy a klopýtl. Málem se přerazil o můj stůl, který mu nakonec poskytl oporu, ale za cenu toho, že z něj shodil štos dokumentů a složek. Celý rudý se omlouval a rychle je sbíral. Měl jsem nutkání mu jít pomoci, ale stále jsem se zlobil za ten jeho ranní útěk, a tak jsem ho v tom nechal vykoupat. Rozklepanýma rukama doukládal složky a já viděl, jak bojuje s tím, jestli pokračovat anebo raději zrovna utéct. Znovu jsem upřel zrak na panorama města.

„J-já... r-rád b-bych se v-vám o-omluvil."

„Za co?"

„No... v-víte, jak jsem byl na vás n-nepříjemný do t-telefonu, a t-taky bych vám rád p-poděkoval, že jste mě n-nenechal v noci v tom parku z-zmrznout, a j-ještě ode mě n-nebylo hezké, ž-že jsem nenechal ani vzkaz a z-zdrhnul jsem."

„Fajn, omluva se přijímá," otočil jsem se, sedl si do křesla a upřel na něj zrak. Rozklepal se.

„Ještě něco?"