SAMOTÁŘI ✔️

CHERUBÍN

Pouze jsem přikývl, protože knedlík v krku a zadržované slzy mi nedovolily odpovědět slovně a přitiskl jsem jej k sobě a držel jako tu největší svátost na světě.

„Pojď, čeká na nás ten nejkrásnější vánoční stromek," chytil jsem jej za ruku a táhl ke stánku, kde prodávali stromky.

Zase lamentoval nad tím, kolik to stálo peněz, ale já už jsem nic nenamítal, chápal jsem ho. Celý život musel obracet každý pětník, toho se člověk hned tak nezbaví. Také jsem si matně pamatival na ty doby, ale to už je pryč a nechci se tím zabývat. I když – možná bych si měl vzít z Erena příklad a být trochu skromnější. Věděl jsem o sobě, že se někdy chovám jako idiot, který si myslí, že si může všechny a všechno koupit, jen proto, že má vliv a hromadu peněz. Tato má osobnost by se mu nemusela líbit, a když jsem nad tím tak přemýšlel, mně se také nelíbila. Jenže když lidé se tak rádi nechávají manipulovat, že to až člověka nutí být takovým. Nikdy jsem si neuvědomil, že takový jsem, až on mi to ukazuje. Zvláštní – mladý spratek, který ještě nic nezažil, a ve spoustě věcí je mnohem rozumnější a lidštější než já.

Rozhodl jsem se však, že na Erenovi a na stromku rozhodně šetřit nebudu. Vybrali jsme tu nejvyšší a nekrásnější stříbrnou jedli, kterou tam měli. Budou to totiž první opravdové Vánoce po smrti mámy, které budu slavit.

„Ahoj Levi," zavolal na mě hlas, který jsem zrovna teď slyšet nechtěl. Erwin ke mně přistoupil a vzal mě kolem ramen, „tady bych tě nečekal. Neříkej, že vybíráš stromek."

„Jo, je na tom něco divného?" snažil jsem ty jeho velké pazoury střepat z mých paží.

Zatvářil se překvapeně, když jsem se mu vytrhl a chytil jsem Erena kolem pasu.

Pokrčil čelo: „Ne. Jen... ty jsi Vánoce nikdy neslavil! A to je kdo?"

„To je můj přítel Eren a toto je můj kolega z práce Erwin Smith."

„T-těší m-mě," broukl Eren a podával mu ruku. Erwin se naštěstí zachoval jako člověk a ruku stiskl se zabručením: „Nápodobně."

„Ale Levi, proč ses mi nepochlubil, že sis našel přítele a k tomu tak mladého, od kdy ty jsi na zajíčky?"

„Víš co, Erwine, táhni ke všem čertům!" mračil jsem se na něj. „My už musíme jít, uvidíme se v práci."

Ještě víc jsem zmáčkl Erenovu ruku a přitiskl jsem si jej ještě víc k sobě a táhl ho pryč, co nejrychleji a nejdál od Erwina.

„T-to byl o-opravdu Erwin Smith, spolumajitel tvé firmy?" optal se mě, když jsem jej konečně pustil.

„Jo, a už zase koktáš!" zlobil jsem se na něj, i když moje zlost měla patřit úplně někomu jinému.

„Mohli jsme s ním chvilku povykládat, třeba..."

„Ne, Erene, nemohli! Mám ho plné zuby z práce, nechci se s ním bavit, když mám volno."

„Jo, jasně, chápu, ale stejně jsi na něj byl zbytečně protivný."

„Erene, ty nevíš, jaký my máme vztah, ani se ho nesnaž pochopit a neptej se mě na něj."

Vytřeštil oči a vyděšeně se zeptal: „Vy spolu spíte?"

„Ne, nespíme a žádal jsem tě, aby ses neptal, nechci se o něm bavit!"

„Dobře, promiň."

„Pojď, zajdeme na čaj támhle do té kavárny, je mi už zima!" řekl jsem a vtáhl ho do hospůdky v pravý čas, aby nás ten zmetek Erwin neviděl.

„Je to tady pěkné a je tu i piano..., tak dlouho už jsem nehrál," zasnil se při pohledu na klavír, stojící na stupínku.

Probůh, čím vším mě ještě ten kluk překvapí. On hraje na piano? To bych do něj nikdy neřekl.

„Chceš si zahrát? Já ti to domluvím." Zase ta sebestřednost, ale pro Erena udělám všechno.

„Já nevím, dlouho jsem nehrál a je tady hodně lidí, určitě bych si trhl ostudu."

„Věřím ti, určitě jsi to nezapomněl a nikdo tě tady nezná, tak se stydět nemusíš."

„Dobře, jestli se zeptáš, tak já bych si zahrál rád."

Odešel jsem za servírkou a ta mi to bez námitek dovolila. Objednal jsem ještě čaj pro mě a latté pro Erena a pokynul jsem mu, že klavír je jen jeho. Hrál překrásně, zpíval ještě lépe a já jej uchváceně pozoroval, jak nadšeně a s láskou hladí klávesy.

Ve tváři se mu zračilo štěstí a já konečně věděl, co mu koupím pod stromeček.

Dohrál a se šťastnými jiskřičkami v očích si sedl k již chladnoucí kávě. Okouzleně jsem se na něj díval. Čím vším mě ten kluk ještě překvapí, nemohl jsem skoro dýchat...

„Hraješ moc hezky, víš to?"

„Je to jen takové drnkání, později jsem se tomu už neměl možnost věnovat, ale baví mě to."

„Co kdybych ti sehnal učitele, chtěl bys?"

„Cože? Fakt? No jasně!" vyhrkl nadšeně a vtiskl mi pusu. Usmál jsem se na něj. Také bych rád byl z něčeho někdy tak šťastný, ale co může vyvolat nadšení v dospělém chlapovi, který všechno má a může si vše koupit. Je to jistá daň za bohatství. Ale ten zápal v tom klukovi mi to všechno vynahrazuje.

„Pojď, půjdeme domů, za chvíli nám mají dovézt ten náš mega strom, tak ať někoho chytnou doma, také jsem již dost unavený, a Erene, já musím ještě zítra na chvíli do práce, nevadí?"

„Proč se mě ptáš? Proč by mi to mělo vadit?"

„Já už se ptám preventivně, na tomto totiž ztroskotal můj minulý vztah."

„Říkal jsem ti přece, že budu respektovat tvé pracovní vytížení, je mi jasné, že být šéfem jedné z největších korporací má i své nevýhody v podobě nedostatku času."

„Dobře, tak doufám, že ti dlouho vydrží, a já ti na oplátku slibuji, že zkusím omezit čas, který tam budu muset trávit." Objal mě a vyzvedl k sobě pro polibek. „Tolik tě miluju, Levi!"

„Pusť mě dolů, Erene, to mi nedělej!" rozčiloval jsem se.

Postavil mě na nohy a zašeptal do ucha: „Chtěl bych se s tebou milovat, hned teď, strašně moc, Levi," olízl mi ho a já měl co dělat, abych nezasténal.

„Hned teď? Není to trochu nezodpovědné obnažovat se na ulici v takové zimě?" oplatil jsem mu to.

V té chvíli mě pevně chytil za ruku a táhl mě jak hadrového panáčka k domu. Roztřesenýma rukama jsem odemkl dům, vtáhl Erena dovnitř a jeho zády dveře zavřel. Podíval jsem se mu do očí a viděl v nich žár a touhu. Přejel jsem prsty po jeho spodním rtu a on se začal třást. Natiskl se na mé tělo, stále ještě plně oblečené, a začal mě hladově líbat. Rád jsem se přidal.

„Pane Jeagere, jste nedočkavý!" zašeptal jsem mu do ucha, jakmile jsme se odtáhli, a jemně mu skousl lalůček. Málem se mu podlomily nohy, a tak jsem jej přidržel a začal ho svlékat ze všech těch zimních nezbytností, zrovna tak jako on mě. Jen v triku a kalhotách jsem jej popadl a nesl k sobě nahoru do pokoje.

V tom se rozezněl zvonek.

„Nechoď tam!" zašeptal.

„Musím, přivezli ten stromek."

Neochotně jsem ho pustil, po cestě dolů jsem rozdýchával své vzrušení a přemýšlel, jak zakryju tu bouli mezi nohama. Prošel jsem kuchyní a natáhl na sebe kuchyňskou zástěru a blahopřál si, jaký jsem koumák. Rychle jsem to vyřídil a tryskem letěl za Erenem nahoru.