Duhový příběh

O mně

Nikomu v mém okolí jsem to neřekla, mámě, kamarádům ani otčímovi. Bojím se jejich reakce. Už od malička jsem si připadala jiná než všechny ostatní holky, hrála jsem si venku s kluky, lezli jsme spolu po stromech, stavěli bunkry a hráli na bitvy, zatím co si ostatní holky dělaly čajové dýchánky, a oblékaly své panenky, které dostaly k Vánocům.

Můj dopis Ježíškovi vždy vypadal takto:

Milý Ježíšku,

Přála bych si auto na ovládání, vláčky, fotbalový míč, kopačky a dres.

Děkuju

Když jsem měla jít na nějakou oslavu, nebo do divadla, tak mi máma nutila šaty, ale já jsem protestovala. Nenechala jsem ji, aby je na mě navlíkla. Bylo to pro mě strašně nepříjemné nosit šaty. Chtěla jsem košili a kalhoty, to mi přišlo více pohodlné. Ale stejně nakonec vyhrála máma a šaty, celou dobu jsem pak byla naštvaná, že tu ohavnost musím nosit. Hned jak jsme dorazili domu, tak jsem je ze sebe servala.

Horor také byl, když mi máma řekla, „Hezky se učeš, jdeme na návštěvu". Vždy když tuhle větu řekla, tak jsem se zhrozila a snažila jsem se co nejrychleji zmizet. Samozřejmě se mi to zase nepovedlo a trpěla jsem to hrozné tahání vlasů, když mi pletla copánky.

Do školy jsem se oblékala do riflí a volných triček, vlasy jsem mívala ve volném culíku. Všechny holky mě neměly rády, kromě jedné. Kačka byla jediná, kdo se semnou bavil už od školky. Ostatní se semnou nebavily, protože jsem nenosila značkové oblečení jako ony. Pomlouvaly mě a vytvořily si vlastní skupinu na messengeru, kde si o mně psaly a pomlouvaly. Jediný, kdo to věděl a komu jsem to řekla byla Kačka. Doma jsem to neříkala, držela jsem to v sobě.